ECLI:CZ:US:2018:4.US.1841.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1841/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jiřiny Růžencové, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem Novotného lávka 200/5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017 č. j. 55 Co 56/2017-42, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. ledna 2017 č. j. 25 C 283/2016-18, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a za účasti Heleny Sedláčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 13. června 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Jiřina Růžencová (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podáním ze dne 20. listopadu 2017 stěžovatelka doplnila svůj původní návrh o bližší objasnění skutkových okolností sporu s Helenou Sedláčkovou (dále jen "žalovaná").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 25 C 283/2016 občanskoprávní spor o zaplacení částky 15 450 Kč s příslušenstvím, z titulu nezaplaceného nájemného a záloh na služby. Dříve než začalo jednání před soudem prvního stupně ve věci samé, vzala žalobkyně, z důvodu zaplacení žalované částky žalovanou, žalobu zpět.
Usnesením ze dne 23. ledna 2017 č. j. 25 C 283/2016-18 proto soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I), rozhodl, že žalobkyni se zaplacený soudní poplatek nevrací (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Proti výroku III usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání s tím, že soud prvního stupně jí nesprávně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 9 820,90 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. dubna 2017 č. j. 55 Co 56/2017-42 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (co do napadeného výroku) a dále rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí plně přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně nesplnila podmínku dle §142a odst. 1 o. s. ř., a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti způsobu, jakým obecné soudy interpretovaly §142a o. s. ř., jenž označuje za svévolný a odporující slovnímu vyjádření i smyslu daného ustanovení. Soud prvního stupně i odvolací soud prý pochybily, když při posuzování, zda stěžovatelka má právo na náhradu nákladů řízení, vyšly ze závěru, že předžalobní výzva byla žalované doručena dne 13. prosince 2016. Stěžovatelka však předžalobní výzvu odeslala již dne 9. prosince 2016, což je okamžik rozhodný pro posouzení, zda má právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu §142a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud jí nezaslal vyjádření.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem řízení před Ústavním soudem je částka 9 820,90 Kč, představující náklady stěžovatelky na řízení před soudem prvního stupně.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, či ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/); kasační zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
Ústavní stížnost směřuje toliko do výroku o náhradě nákladů řízení. Při posuzování této problematiky postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě. Tato zdrženlivost je zřetelnější o to více v případech, kdy se spor vede o bagatelní částku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2638/17, ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2406/17).
Z dosavadní ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, či ze dne 4. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 1076/17). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2007 sp. zn. III. ÚS 458/07).
V posuzovaném případě nebyly shledány podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu.
Součástí námitek stěžovatelky je i poukaz na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. K tomu lze připomenout, že právo na spravedlivý proces není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v projednávané věci na právo majetkové). Tak je tomu i v případě rozhodování o nákladech řízení. Samotnou interpretaci a aplikaci §142a o. s. ř. obecnými soudy Ústavní soud neshledal jako natolik extrémní, aby v poměrech projednávané věci odůvodnila jeho případný kasační zásah. Obdobně je tomu i ve vztahu k otázce nezaslání vyjádření žalované k odvolání stěžovatelky.
V případě bagatelních částek je zjevné, že nad právem k přístupu soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky.
Na tomto místě je třeba odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu