ECLI:CZ:US:2018:4.US.1896.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1896/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci společné ústavní stížnosti Ing. arch. Evy Rybníčkové a Mgr. Pavla Rybníčka, oba zastoupeni Mgr. Ondřejem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017 č. j. 33 Cdo 3447/2016-183 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016 č. j. 28 Co 486/2015-135, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti A. Obvodního soudu pro Prahu 4 a B. Pavly Černé, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Modřany, Komořanská 63/42, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh vedlejší účastnice Pavly Černé na náhradu nákladů řízení se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 19. 6. 2017 Ing. Arch. Eva Rybníčková a Mgr. Pavel Rybníček (dále jen "žalovaní" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím, bylo porušeno základní právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 15 C 645/2013, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 10. 2011 Pavla Černá (dále též jen jako "žalobkyně" případně "vedlejší účastnice") jako budoucí prodávající, a stěžovatelka Eva Rybníčková, jako budoucí kupující a povinná z věcného břemene ke specifikovaným nemovitostem v obci Praha, k. ú. Modřany, podepsaly "Záznam ústní dohody o budoucích vztazích", podle něhož mimo jiné:
* kupní cena nemovitostí bude stanovena bez ohledu na odborný odhad na částku 1 800 000 Kč,
* věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí pro oprávněnou Pavlu Černou bude zřízeno bezplatně, darovací daň jde na vrub kupujících,
* z kupní ceny si kupující ponechají příspěvek 24 000 Kč ročně na větší opravy a údržbu nemovitosti na dobu 15 let, tedy celkem 360 000 Kč.
Dne 9. 11. 2011 byla mezi žalobkyní a žalovanými uzavřena kupní smlouva se smlouvou o zřízení věcného břemene.
Upomínkou ze dne 7. 8. 2013 žalobkyně marně vyzvala žalované k zaplacení částky 360 000 Kč, jako doplatku kupní ceny podle kupní smlouvy se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 9. 11. 2011.
Jelikož žalovaní výzvě ze dne 7. 8. 2013 nevyhověli, domáhala se žalobkyně proti žalovaným zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím v civilním soudním řízení.
Dne 18. 6. 2015 rozsudkem č. j. 15 C 645/2013-88 nalézací soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 66 634,70 Kč (výrok II).
Podle nalézacího soudu podstatou sporu bylo, zda žalovaní byli oprávněni z kupní ceny si ponechat částku 360 000 Kč na údržbu a opravy nemovitostí nad rámec běžné údržby a oprav či nikoliv, na základě záznamu ústní dohody o budoucích vztazích ze dne 12. 10. 2011.
Nalézací soud učinil závěr o skutkovém stavu a shrnul, že kupní smlouvou se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 9. 11. 2011 převedla žalobkyně na žalované vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem v obci Praha, k. ú. Modřany za kupní cenu 1 800 000 Kč, a žalovaní zřídili ve prospěch žalobkyně bezúplatně věcné břemeno tyto nemovitosti doživotně užívat. O úhradě části kupní ceny ve výši 1 440 000 Kč nebylo mezi účastníky sporu. Dle čl. V odst. 3 kupní smlouvy náklady spojené s údržbou a opravami nemovitostí nad rámec běžných oprav a údržby budou hradit žalovaní jako kupující, a to v rozsahu do 24 000 Kč za jeden kalendářní rok. Žalobkyně vyzvala žalované k úhradě doplatku kupní ceny ve výši 360 000 Kč s tím, že k určení této částky k úhradě nákladů spojených s údržbou a opravami nemovitostí není důvod. Žalovaní koupili v březnu 2013 pozemek tvořící jedinou přístupovou cestu k nemovitosti užívané žalobkyní. V prosinci 2014 nechali žalovaní vypracovat projektovou dokumentaci ke zřízení kanalizační přípojky.
Nalézací soud dále konstatoval, že žalobkyně o ujednání s žalovanými věděla a od počátku podle něj postupovala, a po dobu 2 let zbylou část kupní ceny od žalovaných nepožadovala, protože postupovala podle dohody a věděla, že si tuto částku ponechali žalovaní a za jakým účelem, což plyne i z tvrzení žalobkyně v průběhu řízení a především z vyjádření žalobkyně došlého soudu dne 15. 5. 2015, kde žalobkyně uvádí, že "s částkou 360 000 Kč na opravy souhlasila." Proto žalobu posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
Dne 30. 3. 2016 rozsudkem č. j. 28 Co 486/2015-135 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 6. 2015 č. j. 15 C 645/2013-88 změnil a žalované zavázal zaplatit žalobkyni částku 360 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a na náhradě nákladů řízení částku 110 496,80 Kč (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, jeho právní posouzení věci však není správné. Podle odvolacího soudu z předložené kupní smlouvy se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 9. 11. 2011 je zcela nepochybná vůle účastníků týkající se výše kupní ceny a způsobu jejího zaplacení, i ujednání o nákladech spojených s údržbou a opravami předmětné nemovitosti. Odvolací soud byl toho názoru, že k ústní dohodě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou před uzavřením písemné kupní smlouvy o tom, že žalovaní si ponechají z kupní ceny příspěvek 24 000 Kč ročně na větší opravy a údržbu nemovitosti na dobu patnácti let, tedy celkem 360 000 Kč, nelze přihlížet, jestliže to není uvedeno v kupní smlouvě, a ke změně kupní smlouvy písemně nedošlo.
Dne 19. 4. 2017 usnesením č. j. 33 Cdo 3447/2016-183 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 28 Co 486/2015-135 odmítl (výrok I) jako nepřípustné, neboť dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud uvedl, že "ze smlouvy kupní a o zřízení věcného břemene" se nesrozumitelnost v otázce výše sjednané kupní ceny a způsobu její úhrady žalovanými nepodává, a o tom, že se žalobkyně bude podílet na nikoliv běžných nákladech údržby a oprav nemovitostí příspěvkem ve výši 360 000 Kč, který si žalovaní započtou na kupní cenu, smlouva mlčí. Ústní ujednání žalované s žalobkyní, předcházející koupi nemovitostí, a okolnost, že žalobkyně vyzvala kupující k úhradě doplatku kupní ceny až dopisem ze dne 7. 8. 2013, srozumitelnosti vůle projevené v písemné smlouvě není na překážku.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a tvrdili, že napadenými rozhodnutími odvolacího soudu a dovolacího soudu bylo porušeno základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Podle stěžovatelů napadenými rozhodnutími došlo k popření zřejmého projevu autonomie vůle stran vyplývajícího z dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou před uzavřením písemné kupní smlouvy o tom, že žalovaní si ponechají z kupní ceny příspěvek na větší opravy a údržbu nemovitosti na dobu patnácti let, tedy celkem 360 000 Kč, jak plyne ze záznamu o této dohodě ze dne 12. 10. 2011. Stěžovatelé dále polemizovali s napadenými rozhodnutími, jimž vytkli nedostatek skutkových důvodů; odvolacímu soudu vytkli překvapivost a nepřezkoumatelnost v části týkající se úroků z prodlení, a dezinterpretaci skutečného předmětu sporu.
Stěžovatelé shrnuli, že napadenými rozhodnutími
* došlo k popření zásady autonomie vůle stran,
* byli donuceni platit nároky žalobkyně, aniž v předchozích řízení by bylo tvrzeno a prokazováno splnění sjednaných podmínek pro vznik těchto nároků,
* byli nuceni platit nezanedbatelný úrok z prodlení i za období, ve kterém v prodlení nebyli, čímž došlo k zatížení rozhodnutí svévolí a zjevnou nepřezkoumatelností,
* došlo k odepření spravedlnosti a práva na spravedlivý proces, pokud odvolací a dovolací soud nevystihly svými rozhodnutími skutečný předmět sporu, a místo spravedlivého vyřešení sporu odpověděly na otázku, která mezi stranami vůbec sporná nebyla,
* odvolací i dovolací soud rozhodly překvapivě a v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, čímž jim bylo znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem jejich práva, a došlo tak k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelé mají za to, že aplikace právních předpisů odvolacím soudem a dovolacím soudem byla natolik nesprávná, že vybočila z rámce ústavnosti, což vyústilo v porušení základních práv, zejména práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces.
IV.
Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 29. 12. 2017 k ústavní stížnosti poukázal na skutková zjištění odvolacího soudu a jeho právní závěry, a konstatoval, že výhrady stěžovatelů v dovolání byly polemikou se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a tudíž nezpůsobilé založit přípustnost dovolání.
Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 5. 1. 2018 k ústavní stížnosti poukázal na rozhodnutí civilních soudů všech stupňů ve věci vydaná, a na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Byl toho názoru, že postupem odvolacího soudu nebyli stěžovatelé zkráceni na svých právech a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Pavla Černá, jako vedlejší účastnice řízení, ve vyjádření ze dne 8. 12. 2017 k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatelé v ústavní stížnosti jen polemizují s výkladem právního jednání účastníků kupní smlouvy ohledně částky 360 000 Kč, a staví tím Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2018 vedlejší účastnice prostřednictvím svého právního zástupce uvedla, že vyjádření odvolacího soudu i dovolacího soudu k ústavní stížnosti podporují její závěr o zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti. Protože byla nucena opět vyhledat právní pomoc advokáta jako placenou službu, uplatňuje vůči stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem z titulu právního zastoupení.
Stěžovatelé v replice ze dne 1. 3. 2018 na vyjádření dovolacího soudu, odvolacího soudu a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti, polemizovali s tvrzeními vedlejší účastnice a s právními závěry odvolacího soudu a dovolacího soudu. Jsou toho názoru, že mezi správně zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právním posouzením soudy, je extrémní nesoulad.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich občanskoprávní věci odvolacím soudem a dovolacím soudem.
K nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelů zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, že by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelé vyvozují, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah odkázat. Opakovat to, co již bylo správně těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.
Důvody, pro které odvolací soud i dovolací soud aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými výroky těchto soudů, přičemž tvrzení stěžovatelů důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohla.
K tvrzení o porušení základního práva na autonomii vůle.
K tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud i dovolací soud vadnou interpretací dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou před uzavřením písemné kupní smlouvy (tj. o tom, že si ponechají z kupní ceny příspěvek na větší opravy a údržbu nemovitosti, celkem 360 000 Kč) porušily základní právo na autonomii vůle (zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny, jemuž koresponduje čl. 2 odst. 4 Ústavy), Ústavní soud připomíná obecné principy vztahující se k uvedeným článkům a plynoucí z jeho judikatury.
V nálezu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud poukázal na svůj nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197), ve kterém vyjádřil, že podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát tuto ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů zajišťuje, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, jež jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, přičemž je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.
Právo jednotlivce na respektování autonomie vůle je jedním z projevů a institucionální garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to být mocí s atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, jestliže takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob).
Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována článkem 2 odst. 3 Listiny, který je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem.
Ve své druhé dimenzi pak čl. 2 odst. 3 Listiny působí jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno.
Takové pojetí čl. 2 odst. 3 Listiny vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání mají v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem.
Porušení základního práva na autonomii vůle se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi jde o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto při aplikaci podústavního práva současně povinny normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi. Jinými slovy, obecné soudy si při interpretaci shora uvedených ustanovení jednoduchého práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá. To se týká i norem, jež upravují interpretaci projevů vůle jednotlivců. Formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu představuje protiústavní zásah do základních práv jednotlivce.
V nálezu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) Ústavní soud uvedl, že interpretace smlouvy má ve srovnání s interpretací zákona řadu specifik, přičemž vůle účastníků smlouvy při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli. V případě smluv je nutno zohlednit, že jejich autoři často nejsou schopni koherentní struktury, pregnantní terminologie ani systematického uspořádání.
Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a korespondujícího ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny.
Poslední z uvedených úvah odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení. Skutečná vůle účastníků smlouvy má prioritu nad formálním projevem této vůle. I při tomto výkladu musí být respektována.
Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu přímo poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.
Je nemožné, v obecné rovině, přesně vyjádřit hierarchii jednotlivých interpretačních argumentů, ani specifikovat okolnosti, za nichž má mít jednotlivý argument přednost před argumentem jiným. Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.
Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
Jak bylo již výše uvedeno, podle odvolacího soudu z předložené kupní smlouvy se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 9. 11. 2011 je zcela nepochybná vůle účastníků týkající se výše kupní ceny a způsobu jejího zaplacení, i ujednání o nákladech spojených s údržbou a opravami předmětné nemovitosti. K ústní dohodě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou před uzavřením písemné kupní smlouvy o tom, že žalovaní si ponechají z kupní ceny příspěvek 24 000 Kč ročně na větší opravy a údržbu nemovitosti na dobu patnácti let, tedy celkem 360 000 Kč, nelze přihlížet, jestliže to není uvedeno v kupní smlouvě, a ke změně kupní smlouvy písemně nedošlo.
Obdobně i dovolací soud dospěl k závěru, že ze smlouvy kupní se smlouvou o zřízení věcného břemene se nesrozumitelnost v otázce výše sjednané kupní ceny a způsobu její úhrady žalovanými nepodává. Ústní jednání žalované s žalobkyní předcházející koupi nemovitostí, a okolnost, že žalobkyně vyzvala kupující k úhradě doplatku kupní ceny až dopisem ze 7. 8. 2013, srozumitelnosti vůle projevené v písemné smlouvě není na překážku.
Po posouzení uvedených okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě odvolacímu soudu ani dovolacímu soudu jakýkoliv formalismus při interpretaci a aplikaci ustanovení občanského zákoníku ve vztahu k oběma dohodám nelze přičítat, a tudíž ani nelze konstatovat, že by odepřely autonomnímu projevu vůle smluvních stran, obsažené v dohodě o budoucích vztazích písemně zaznamenané dne 12. 10. 2011, důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely. Smluvním stranám nic nebránilo, aby své představy o vypořádání sjednané kupní ceny za převáděné nemovitosti, vyjádřené v záznamu ústní dohody o budoucích vztazích ze dne 12. 10. 2011, vtělily do příslušných ujednání v kupní smlouvě se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 9. 11. 2011. Pokud tak neučinily, nutno jejich vůli, srozumitelně vyjádřenou následně v kupní smlouvě ze dne 9. 11. 2011, v souladu se základním právem na respektování autonomie vůle, akceptovat.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces nedostatečným odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu v části týkající se zákonného úroku z prodlení na str. 4 napadeného rozsudku.
Ústavní soud ze stručné žádosti vedlejší účastnice doručené mu dne 13. 2. 2018 neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů na její právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, vyjádřené v ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto její návrh na přiznání náhrady nákladů řízení odmítl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu