ECLI:CZ:US:2018:4.US.1907.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1907/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Miroslava Šaška, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 68 Co 287/2016-66, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městské části Praha 4 se sídlem v Praze 2, A. Staška 2059/80b, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Před obecnými soudy se stěžovatel domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 447 400 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání jím provedené rekonstrukce bytu v rámci nájemního vztahu. Žalobu o zaplacení částky 322 700 Kč, která představovala sjednané první nájemné za předmětný byt a které se domáhal z důvodu vynětí předmětného bytu z privatizačního plánu, vzal stěžovatel z důvodu důkazní nouze zpět a řízení bylo v tomto rozsahu nalézacím soudem zastaveno.
Mezitímní rozsudek nalézacího soudu, kterým bylo stěžovateli v části, v níž řízení pokračovalo, vyhověno co do základu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Podle závěru odvolacího soudu předmětný nájemní vztah nadále trvá a vypořádávat vzájemné majetkové závazky je tak s ohledem na §667 tehdy platného občanského zákoníku předčasné. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 4 téhož zákona. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a tedy další odvolací instancí, jak se stěžovatelé často nesprávně domnívají. Také v předložené věci stěžovatel ve svém podání pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a neuvádí žádnou ústavněprávní a relevantní argumentaci. Obecný odkaz na porušení práva na spravedlivý proces bez konkrétního vylíčení, jakými kroky obecných soudů k tomuto porušení základního práva mělo dojít, bez dalšího neobstojí.
Obecné soudy jasně a srozumitelně vyložily, že stěžovatel nemohl mít legitimní očekávání na převod vlastnického práva k předmětnému nájemnímu bytu. Stěžovatel svůj domnělý nárok na náhradu škody dovozuje z jednání vedlejší účastnice, které však ze strany obecných soudů nebylo shledáno protiprávním, či jakkoli jinak vadným. Byl-li rekonstrukcí provedenou na náklady stěžovatele byt ve vlastnictví vedlejší účastnice zhodnocen na úkor stěžovatele, pak odvolací soud předestřel způsob, jakým se stěžovatel může vypořádání domoci, a sice postup podle §667 dříve platného občanského zákoníku. Proti tomuto výkladu podústavního práva nemá Ústavní soud výhrady (ani mu nepřísluší jej hodnotit).
Označuje-li stěžovatel vedlejší účastnici za orgán veřejné moci, který se vůči němu dopustil nepřípustné svévole, je třeba zdůraznit, že i orgány veřejné moci mohou vystupovat (a také vystupují) v soukromoprávních vztazích, v nichž své mocenské postavení neuplatňují, a jsou si s dalšími účastníky smluvního vztahu postaveni na roveň, stejně jako je tomu v projednávaném případu. Argumentace v tomto směru, týkající se nedostatečné soudní ochrany stěžovatele před svévolí vedlejší účastnice jako orgánu veřejné moci, je proto nepřípadná.
Dominantní zásadou soukromého smluvního práva je autonomie vůle. Stěžovatel ani netvrdil, že by byl k uzavření nájemní smlouvy, za vedlejší účastnicí nastavených podmínek, jakkoli nucen. Vrací-li se přitom stěžovatel opakovaně k výši prvního nájemného v částce 322 400 Kč jako k nemravnému jednání ze strany vedlejší účastnice, v situaci, kdy předmětný byt následně vyňala z plánované privatizace, Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že stejná smlouva upravovala další nájemné v měsíční výši 80 Kč za 1 m2, což při rozloze bytu 21,13 m2 činí měsíčně částku 1 690,40 Kč za byt nacházející se na území hlavního města. Ústavní soud se proto s tvrzením stěžovatele ohledně nepoměru vzájemných práv a povinností v předmětném nájemním vztahu neztotožňuje.
Stěžovatel brojí s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, také proti výroku o povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 25 168 Kč; tvrdí neúčelnost jejich vynaložení, nechává-li se vedlejší účastnice jako městská část statutárního města v řízení zastupovat advokátem.
V první řadě je třeba upozornit na bagatelní výši rozporované náhrady nákladů řízení, která sama o sobě zabraňuje dosažení ústavně právního rozměru tvrzeného zásahu. Dále Ústavní soud pro úplnost uvádí, že v citovaném nálezu byla konstatována nadbytečnost právního zastoupení městské části statutárního města v případě běžné agendy, k jejímuž obstarávání a vyřizování je subjekt dostatečně personálně vybaven. Účelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení lze presumovat pouze ve složitějších sporech, což je podle Ústavního soudu případ předmětné věci. Nutno dodat, že v nalézacím řízení vedlejší účastnice právně zastoupena nebyla a k tomuto kroku přistoupila až v řízení odvolacím. Byť se odvolací soud účelností nákladů vynaložených vedlejší účastnicí v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval, s ohledem na předestřené úvahy nelze podle názoru Ústavního soudu uzavřít, že uvedené náklady byly vynaloženy bezúčelně, nebo že by dokonce bylo porušeno základní právo stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu