ECLI:CZ:US:2018:4.US.1919.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1919/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti MUDr. Zbyhněva Glety, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 33 Cdo 2379/2017-1278, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2015, č. j. 56 Co 107/2015-1180, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 8. 2014, č. j. 9 C 151/2002-1028, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a SSKA-Stavební společnost Karviná, a. s., se sídlem v Karviné, Bohumínská 1878/6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, kterými měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.
V řízení před obecnými soudy byl stěžovatel v postavení žalované strany, proti které se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 771 181,20 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené části ceny podle smlouvy o dílo. Dílem bylo zhotovení hrubé stavby atypicky projektovaného rodinného domu za celkovou cenu cca 5 milionů Kč. Žalovanou částku stěžovatel odmítal doplatit dobrovolně z důvodu údajných vad, pro které z jeho pohledu nebylo dílo dokončeno, nemohl je proto ve sjednaném termínu převzít, a následně od smlouvy písemně odstoupil.
Nalézací soud žalobě vyhověl, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím a nahradit náklady řízení úspěšné protistraně. Podle soudu 1. stupně bylo odstoupení stěžovatele od smlouvy neplatné, neboť v rozporu se smluvními podmínkami neposkytl vedlejší účastnici jako zhotovitelce díla lhůtu k odstranění vytýkaných vad. Odvolací soud pouze změnil výrok nalézacího soudu o výši nákladů řízení, v meritu věci napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele samosoudcem zpravodajsky odmítl pro vady, doplnění dovolání ze strany stěžovatele vyhodnotil jako opožděné. Po kasačním zásahu Ústavního soudu (nález ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2288/16) Nejvyšší soud opětovně posoudil dovolání stěžovatele (tentokrát v obsazení tříčlenného senátu) a dospěl k závěru, že je nepřípustné.
Podle stěžovatele jej obecné soudy zkrátily v jeho vlastnickém právu i právu na spravedlivý proces, jestliže mu odepřely vypořádání vzájemných plnění s vedlejší účastnicí. Soudy podle názoru stěžovatele učinily právní závěry extrémně rozporné se zjištěným skutkovým stavem, nepřisoudily adekvátní význam důkazům provedeným k návrhu stěžovatele a porušily právo na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná - je však zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, aniž by předložil relevantní ústavně právní argumentaci. Obecné soudy vyložily aplikované podústavní právo ústavně konformním způsobem a své závěry náležitě odůvodnily. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování a dospěl k právnímu závěru, že dílo bylo zhotoveno podle ujednání ve smlouvě. Stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzení o rozsáhlých vadách, pro něž nebylo možné dílo užívat, mj. s ohledem na skutečnost, že bezprostředně po předání díla započaly na stavbě práce třetích osob. Kromě toho stěžovatel nesplnil zákonné ani smluvní podmínky pro platné odstoupení od smlouvy, neposkytl-li vedlejší účastnici lhůtu k nápravě vytýkaných vad. Stěžovatelův výklad dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo, jímž byl posunut termín dokončení díla jako stanovení lhůty k nápravě, je chybný. Právní jednání vyžaduje určitý, srozumitelný a navenek seznatelný projev vůle - dodatkem č. 2 byla projevena souhlasná vůle smluvních stran posunout termín dokončení díla na pozdější čas. Původní termín proto nebylo dále možno brát v potaz, a nelze tak přijmout výklad, jímž se stěžovatel zpětně snaží zlepšit svoji nepříznivou situaci.
Je nutno odmítnout rovněž argumentační linii stěžovatele ohledně ochrany "slabší strany" a chybného vyhodnocení režimu, v němž byla smlouva o dílo uzavřena. Obecné soudy ve vzájemné shodě vyhodnotily i srozumitelně vysvětlily, proč se vztah řídí tehdy platným obchodním, nikoli občanským zákoníkem; nad rámec potřebného nalézací soud doplnil své rozhodnutí o úvahu, jak by bylo postupováno v režimu občanského zákoníku. Stěžovatelův nárok na odstoupení od smlouvy by nebyl dán ani podle §642 občanského zákoníku, v tehdejším znění, jehož se stěžovatel neustále dovolává, neboť i citované ustanovení ve svém druhém odstavci vyžadovalo poskytnutí lhůty k odstranění vad ze strany objednatele; první odstavec uvedeného ustanovení by nemohl být aplikován v situaci, kdy dílo již bylo zhotoveno.
Smyslem a podstatou principu ochrany tzv. slabší strany není zaručit této straně úspěch; stejně tak právo na spravedlivý proces nelze chápat jako právo na příznivý výsledek řízení. Aplikací obchodního zákoníku na předmětný smluvní vztah stěžovateli žádné příkoří způsobeno nebylo a jeho procesní postavení v řízení rovněž nebylo nijak znevýhodněno. Subjektivní vnímání stěžovatele stran správnosti výkladu a aplikace práva, jeho nesouhlas s výkladem provedeným obecnými soudy, k porušení práva na spravedlivý proces nepostačuje.
Námitka porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. Takový prostředek představuje, jak Ústavní soud opakovaně judikuje, postup podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3296/17) - ze spisového materiálu ani z tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by tento prostředek k ochraně svých práv využil. Byť lze trvání nalézacího řízení v délce dvanácti let považovat za nestandardní, Ústavnímu soudu na tomto místě nepřísluší přezkoumávat jeho odůvodněnost a přiměřenost. Odčinění za průtahy (nesprávný úřední postup) se může stěžovatel případně domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu