ECLI:CZ:US:2018:4.US.1990.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1990/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti 1. Aleny Zlochové a 2. Stanislava Zlocha, zastoupených Mgr. Petrem Běhanem, Ph.D., advokátem, se sídlem V Podbabě 2524/22, 160 00 Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2017 sp. zn. 23 Co 70/2017, a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena ze dne 10. ledna 2017 č. j. 021 Ex 12082/16-8, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad 021, Praha 8, se sídlem Staré náměstí 13/7, 160 00 Praha 6, jako účastníků řízení, a za účasti Blanky Absolonové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 26. června 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Alena a Stanislav Zlochovi (dále jen "stěžovatelé", "žalobci" nebo "povinní") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v článku 2 odst. 2, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 20 Co 331/2016-183 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 7. června 2016 č. j. 24 C 207/2014-131, jímž byla zamítnuta žaloba Aleny a Stanislava Zlochových (žalobců) na určení vlastnictví ke zde blíže určeným nemovitostem. Současně Městský soud v Praze změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalobcům uložil zaplatit Blance Absolonové (dále také jen "žalovaná" nebo "oprávněná") na náhradu nákladů řízení 370 101 Kč. Městský soud v Praze dále žalobcům uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 128 756 Kč.
2) Dne 12. prosince 2016 podala Blanka Absolonová (oprávněná) k soudnímu exekutorovi JUDr. Ivanu Erbenovi exekuční návrh, kterým se domáhala nařízení exekuce na majetek Aleny a Stanislava Zlochových (povinných) pro vymožení pohledávek ve výši 370 101 Kč a 128 756 Kč.
3) Dne 21. prosince 2016 vzala oprávněná svůj exekuční návrh zpět, neboť povinní dne 15. prosince 2016 splnili svoji povinnost uhradit předmětné částky.
4) Usnesením ze dne 10. ledna 2017 č. j. 021 Ex 12082/16-8 soudní exekutor zastavil exekuční řízení (výrok I), neboť vymáhaná povinnost zanikla splněním. Zároveň soudní exekutor uložil povinným zaplatit náhradu nákladů exekučního řízení oprávněné ve výši 19 783,50 Kč a náhradu nákladů soudního exekutora ve výši 847 Kč (výroky II a III) s tím, že k zastavení exekuce došlo z důvodu splnění vymáhané povinnosti povinnými až po zahájení exekučního řízení a procesní zavinění ve smyslu §89 e. ř. je dáno na straně povinných.
5) Proti výrokům II a III usnesení soudního exekutora podali povinní odvolání. Usnesením ze dne 31. března 2017 sp. zn. 23 Co 70/2017 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení soudního exekutora potvrdil a uložil povinným zaplatit oprávněné na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 536,70 Kč.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají účelovost postupu právního zástupce oprávněné stran podání návrhu na exekuci. Tvrdí, že exekuční řízení prý nemělo být vůbec zahajováno, neboť své povinnosti vůči oprávněné splnili ihned poté, co jim právní zástupce oprávněné sdělil platební místo (číslo bankovního účtu). Do tohoto okamžiku proto neměli možnost jak svoji povinnost - neboť jim nebylo oznámeno místo splnění - splnit.
Dle stěžovatelů je postup právního zástupce oprávněné neetický a nemravný, neboť téhož dne, kdy jim doručil výzvu k úhradě s uvedením čísla svého bankovního účtu (12. prosince 2016), podal návrh na exekuci. Stěžovatelé tak nebyli nijak upozorněni na nesplnění své povinnosti, ani na následující postup oprávněné (podání exekučního návrhu). Z těchto důvodů jsou přesvědčeni, že vznik nákladů exekučního řízení vyvolal pouze neetický postup právního zástupce oprávněné, který předčasně podal návrh na exekuci. Takové jednání považují za zjevné zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany; k tomu stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2008 sp. zn. I. ÚS 1408/08 (jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), v němž Ústavní soud již jednou upozornil na neetický postup právního zástupce oprávněné.
Stran rozhodování odvolacího soudu stěžovatelé namítají, že se odvolací soud s jejich tvrzeními a důkazními návrhy ohledně skutkového průběhu celé věci nijak nevypořádal, čímž porušil jejich právo na soudní ochranu (k tomu stěžovatelé poukazují např. na nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05). Usnesení odvolacího soudu proto označují za projev ústavně nepřípustné libovůle v soudním rozhodování, postrádající jakékoliv odůvodnění ve vztahu k jejich relevantním tvrzením.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem řízení před Ústavním soudem jsou částky 19 783,50 Kč a 847 Kč, představující náhradu nákladů oprávněného a exekutora v exekučním řízení.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, či ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/); kasační zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
Ve svém nálezu ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, pod bodem 33, přitom Ústavní soud formuloval jednotlivá kritéria pro posouzení případů, v nichž jde sice o objektivně bagatelní částku, nicméně daná věc se z hlediska ústavnosti jeví natolik významnou, že přesahuje kauzu samotnou.
V projednávané věci ústavní stížnost směřuje toliko do výroků o náhradě nákladů exekučního řízení (vedeného nadto pro vymožení pravomocně přiznané náhrady nákladů civilního řízení). Při posuzování této problematiky postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě. Tato zdrženlivost je zřetelnější o to více v případech, kdy se spor vede o bagatelní částku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2638/17, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2406/17).
Z dosavadní ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, či ze dne 4. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 1076/17). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2007 sp. zn. III. ÚS 458/07).
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nezjistil na straně soudního exekutora či odvolacího soudu žádná ústavněprávně relevantní pochybení.
Ústavní soud neshledal žádná pochybení ani v hodnocení relevantních skutkových okolnostní dané věci. Stěžovatelům byla shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze uložena povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení a to do tří dnů od právní moci daného rozsudku. Tento rozsudek byl stěžovatelům a oprávněné, resp. jejich právním zástupcům, doručen shodně 6. prosince 2016. Tuto skutečnost stěžovatelé nijak nerozporují. Od tohoto dne stěžovatelům běžela třídenní pariční lhůta, která uplynula dne 9. prosince 2016. Bylo povinností stěžovatelů, jakožto povinných, potažmo jejich právního zástupce, obrátit se na právního zástupce oprávněné s žádostí o sdělení čísla účtu právního zástupce oprávněné. To však do konce pariční lhůty neučinili.
Protože stěžovatelé dobrovolně nesplnili svoji povinnost a lhůta ke splnění jim marně uplynula, nic nebránilo oprávněné domáhat se následně vymožení své pravomocně přiznané a vykonatelné pohledávky za stěžovateli prostřednictvím exekuce. V takovém postupu oprávněné Ústavní soud nespatřuje zneužití práva, ale zcela předvídatelný následek nesplnění pravomocně uložené povinnosti. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že v exekučním řízení se neuplatňuje obdoba tzv. předžalobní výzvy dle §142a o. s. ř.
Zbývá toliko dodat, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zcela logicky, přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno a rozhodně nepředstavuje projev ústavně nepřípustné svévole.
Ústavní soud tak uzavírá, že základní právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces nebylo v projednávané kauze postupem soudního exekutora a odvolacího soudu jakkoliv ohroženo.
Ve věcech objektivně bagatelního významu (nadto jde-li zároveň o náklady řízení) nelze právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nahlížet izolovaně - uvedené právo není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v projednávané věci na právo majetkové). V případě bagatelních částek je navíc zjevné, že nad právem k přístupu soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů.
Na tomto místě je třeba odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla postupem obecného soudu a soudního exekutora porušena dotčená základní práva stěžovatelů, nezbylo mu, než jejich ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu