ECLI:CZ:US:2018:4.US.2005.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2005/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti G. D., nyní ve Věznici Příbram, právně zastoupen Mgr. Václavem Kokošínským, advokátem, se sídlem Na Hradbách 18, 702 00 Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. 8 Tdo 442/2017-37, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2016 č. j. 7 To 254/2016-1627 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. května 2016 č. j. 8 T 44/2016-1539, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 28. června 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel namítá porušení práva na projednání věci nestranným a nezávislým soudem garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na vyslýchání svědků dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jakožto i právo na soudní ochranu práv dle čl. 90 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
G. D. (dále též obviněný) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. května 2016 č. j. 8 T 44/2016-1539 uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třicetišesti (36) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku.
Trestného jednání se měl obviněný dopustit ve zkratce tím, že spolu s odsouzeným M. K. vnikl do osobního motorového vozidla se záměrem vozidlo odcizit, poškodil spínací skříňku, odblokoval imobilizér, vozidlo nastartoval a s vozidlem odjel, a vozidlo nabídl k užívání dalšímu spoluobviněnému B., přičemž odcizením vozidel a věcí v nich byla způsobena škoda v řádu několika tisících korun a sám se záměrem zmocnit se osobního motorového vozidla vypáčil zámek dveří a vnikl do vozidla, kde poškodil spínací skříňku, přičemž způsobil škodu na vozidle ve výši 8.960,- Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. října 2016 č. j. 7 To 254/2016-1627 k odvolání obviněného změnil výroky o vině a nově obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci.
Dovolání stěžovatele bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. 8 Tdo 442/2017-37.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo; v napadených rozhodnutích spatřuje extrémní nesoulad s provedenými důkazy a skutkovými, resp. právními zjištěními.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále polemizuje se závěry obecných soudů, které prý považují výsledky zkoumání metodou pachové identifikace za jednoznačný důkaz o jeho vině. K tomuto uvádí, že jeho obhájce nebyl přítomen při sejmutí pachové stopy a tuto skutečnost považuje za porušení jeho práv v rámci práva na spravedlivý proces. K metodě pachové identifikace namítá další nesprávné postupy, jichž se měly orgány činné v trestním řízení dopustit, jež zakládají dle jeho názoru extrémní nesoulad v dokazování. Obecným soudům vytýká také to, že neakceptovaly jeho návrh na vypracování kontrolního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví odorologie, což považuje za tzv. opomenutý důkaz.
Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, a to na nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. III. ÚS 113/96, nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 či nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 a z poslední doby zejména odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. července 2017 č. j. II. ÚS 4266/16 a tvrdí, že obecné soudy v jeho trestní věci tuto judikaturu nerespektovaly.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
S poukazem na výše uvedené lze uvést, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1, resp. §134 tr. řádu. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci Ústavní soud nezjistil. Nalézací soud dostatečně řádně a přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu dospěl k závěru o vině stěžovatele, a to nejen s ohledem na výpověď stěžovatele a spoluobviněného M. K., ale zejména s ohledem na další provedené písemné a věcné důkazy.
Námitka, týkající se údajné nemožnosti použití výsledků metody pachové identifikace osoby obviněného, byla dovolacím soudem vyvrácena a tento se jí podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí včetně námitky stěžovatele stran nepřítomnosti obhájce u tohoto úkonu (str. 7-10). Ústavní soud nemá závěrům obecných soudů co vytknout. Odkazy na jiná rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se metody pachové identifikace osob, nejsou přiléhavé, neboť tyto judikáty jsou založeny na odlišných skutkových zjištěních.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal taková závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu