ECLI:CZ:US:2018:4.US.2026.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2026/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Suchánkové, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 33 Cdo 1357/2017-165, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jarmily Herčíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále dle stěžovatelky došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 38 Listiny.
2. Okresní soud v Nymburku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 6 C 95/2015-85, ve znění opravných usnesení ze dne 28. 1. 2016 č. j. 6 C 95/2015-100, ze dne 10. 3. 2016 č. j. 6 C 95/2015-107 a ze dne 10. 3. 2016 č. j. 6 C 95/2015-109, uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 300 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 7. 2014 do zaplacení. V rozsahu 942 325,60 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 150 000 Kč od 1. 7. 2014 žalobu zamítl a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů, které vedlejší účastnice v řízení vynaložila (62 627,50 Kč).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 27 Co 290/2016-132 rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku zamítajícím žalobu o 842 325,60 Kč, potvrdil. Změnil je tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce dalších 150 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 7. 2014 do zaplacení, a o nákladech řízení před soudy obou stupňů pak rozhodl tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce 123 172 Kč a 34 362 Kč. Stěžovatelku považoval ve sporu za plně úspěšnou [§142 odst. 1 a §224 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] s tím, že k žalobou uplatněnému příslušenství - kapitalizovaným smluvním úrokům z úvěru (842 325,60 Kč) a úrokům z prodlení - nepřihlížel.
4. K dovolání vedlejší účastnice, týkající se toliko výroků o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud napadeným usnesením rozsudek krajského soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 27 Co 290/2016-132 ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že napadeným usnesením byla zkrácena na svých základních právech, neboť Nejvyšší soud v příkrém rozporu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu zcela opomenul zabývat se naprosto zásadní námitkou stěžovatelky týkající se přípustnosti dovolání vedlejší účastnice, čímž došlo zejména k porušení práva na spravedlivý proces. Dále tím, že rozhodující senát Nejvyššího soudu v rozporu s §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, nepostoupil věc k rozhodnutí velkému senátu, postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, jakožto i v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
8. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu to, že na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu bude krajský soud opětovně rozhodovat o náhradě nákladů řízení, přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.
IV.
Závěr
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj