ECLI:CZ:US:2018:4.US.2033.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2033/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Tomáše Cintla, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017 č. j. 23 Cdo 313/2017-284 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016 č. j. 21 Co 109/2016-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 11. 12. 2015 č. j. 8 C 247/2014-178 uložil žalovanému (dále jen "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobkyni (PERSO International, s. r. o.) částku 90 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé.
Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze k dovolání žalobkyně podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dovolání stěžovatele odmítl. Dovolací soud na základě dovolání žalobkyně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 943/2005), když odvolací soud zatížil řízení vadou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, neboť se v jeho rámci nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Co se týče dovolání stěžovatele, dospěl Nejvyšší soud s odkazy na vlastní judikaturu k závěru o jeho nepřípustnosti, neboť postrádá náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., protože stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na jím tvrzenou možnost spojení souzené věci s dalšími obdobnými řízeními zahájenými před Okresním soudem Praha-západ a dále probíhajícími před Krajským soudem v Praze a na výsledky těchto řízení; v této souvislosti vyslovil přesvědčení o přípustnosti ústavní stížnosti Stěžovatel dále připomněl námitky, týkající se merita souzené věci, s nimiž se soudy nevypořádaly.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Zůstává-li tedy v řízení před civilními soudy možnost dosáhnout nápravy formou opravných prostředků, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu. Opakovaně jako nepřípustné proto odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, IV. ÚS 3256/10, III. ÚS 256/11, III. ÚS 1492/13). Namístě je proto závěr, že s ohledem na výrok napadeného rozsudku dovolacího soudu, kterým byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj