ECLI:CZ:US:2018:4.US.204.18.1
sp. zn. IV. ÚS 204/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků Molákova 577, Praha 8, sídlem Molákova 577/34, Praha 8, zastoupeného Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 791/39, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2017, č. j. 18 C 275/2016-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2018, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu nebo jeho nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh a zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost zaplatit mu náhradu škody ve výši 4.178,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že se u Městského soudu v Praze coby svého rejstříkového soudu domáhal provedení zápisu změn, spočívajících zejména ve výmazu původní předsedkyně výboru stěžovatele a změny u funkce jiného člena výboru stěžovatele z místopředsedkyně na jeho předsedkyni a dále výmazu celého výboru a znovuzapsání nově zvoleného výboru shromážděním vlastníků jednotek. Tomuto návrhu však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. S 12015/RD35/MSPH, Fj 220325/2015, vyhověno pouze částečně, když Městský soud v Praze (dále jen "rejstříkový soud") zamítl návrh na výmaz celého výboru a znovuzapsání nově zvolených členů výboru stěžovatele s odůvodněním, že rozhodnutí shromáždění o odvolání původního výboru a zvolení nového výboru nebylo přijato potřebnou nadpoloviční většinou všech vlastníků tak, jak vyplývá ze stanov stěžovatele. Vzhledem k tomu, že rejstříkový soud při svém rozhodování vycházel z původního znění stanov stěžovatele, aniž by přihlédl k jejich změně, k níž v mezidobí došlo a na jejímž základě bylo vypuštěno ustanovení o tom, že ke zvolení členů výboru je zapotřebí nadpoloviční většiny hlasů všech členů společenství, v důsledku čehož s účinností od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postačuje ke zvolení výboru stěžovatele běžné kvórum, tedy většina hlasů přítomných vlastníků jednotek, podal stěžovatel proti rozhodnutí rejstříkového soudu odvolání, za které uhradil k výzvě soudu soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč a dále zaplatil svému právnímu zástupci za sepsání odvolání odměnu ve výši 2.178,- Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 14 Cmo 380/2015, bylo odvolání stěžovatele v plném rozsahu vyhověno. Stěžovateli tak v důsledku pochybení rejstříkového soudu, které bylo napraveno až rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, vznikla škoda v celkové výši 4.178,- Kč. Protože tato škoda nebyla vedlejší účastnicí stěžovateli k jeho výzvě uhrazena, domáhal se stěžovatel vydání rozhodnutí, jak uvedeno shora.
4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2017, č. j. 18 C 275/2016-76, jímž byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300,- Kč. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že ve věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť původní rozhodnutí rejstříkového soudu bylo změněno k odvolání stěžovatele, aniž by toto rozhodnutí nabylo právní moci či bylo předběžně vykonatelné. Postup rejstříkového soudu navíc dle názoru soudu prvního stupně nelze hodnotit ani v intencích ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. jako nesprávný úřední postup, neboť postup rejstříkového soudu se přímo odrazil právě v dotčeném rozhodnutí, což dle konstantního výkladu předmětného ustanovení, jakož i soudní judikatury, hodnocení postupu rejstříkového soudu jako nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vylučuje. S přihlédnutím k právě uvedenému dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve věci absentuje jeden ze tří předpokladů pro vznik odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu (existence odpovědnostního titulu), a proto žalobu zamítl.
III.
5. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2017, č. j. 18 C 275/2016-76, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho žalobě na náhradu škody je založeno na takovém výkladu zákona č. 82/1998 Sb., jenž představuje vyprázdnění ústavně zaručeného práva stěžovatele na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V této souvislosti poukázal na to, že rejstříkovým soudem bylo vydáno rozhodnutí, které bylo zcela v rozporu se zákonem, neboť vyšší soudní úřednice ignorovala aktuálně platné statusové dokumenty stěžovatele (v čemž lze dle jeho názoru spatřovat nesprávný úřední postup) a platnou právní úpravu. Pokud by nebylo tohoto nesprávného postupu vyšší soudní úřednice, nebyl by stěžovatel nucen podávat odvolání, platit soudní poplatek s ním spojený a hradit odměnu advokáta za jeho sepsání. Jelikož v rejstříkovém řízení nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení (není zde strana, která by je úspěšnému účastníků řízení hradila), nezbylo stěžovateli, než se těchto nákladů domáhat po státu. K těmto skutečnostem však soud prvního stupně při svém rozhodování nepřihlédl, ač tak dle názoru stěžovatele učinit měl, když se naopak přidržel ustáleného výkladu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., čímž vyloučil ústavně zaručené právo stěžovatele na náhradu škody.
IV.
6. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz).
8. V případech bagatelních sporů, u nichž procesní úprava nepřipouští podání odvolání či dovolání, tedy ve věcech, jako je věc i nyní Ústavním soudem souzená, je - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena. V nyní souzené věci byla předmětem řízení částka ve výši 4.178,- Kč s příslušenstvím, v důsledku čehož bylo odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepřípustné podle §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže bylo v nyní posuzované věci vyloučeno podat odvolání, tím spíše je zjevně neopodstatněná i ústavní stížnost (srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí soudu prvního stupně napadené ústavní stížností navíc dle názoru Ústavního soudu nelze považovat za ono "extrémní rozhodnutí obecného soudu", které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Ústavní soud má naopak za to, že se soud prvního stupně žalobou stěžovatele řádně zabýval, o čemž svědčí odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž soud prvního stupně řádně, přesvědčivě a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu nebylo možné žalobě vyhovět. Ústavní soud nemá, co by soudu prvního stupně vytkl. Jde-li pak o námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, Ústavní soud pouze konstatuje, že tyto představují toliko polemiku stěžovatele se závěry soudu prvního stupně, která však dle názoru Ústavního soudu postrádá ústavněprávní relevanci.
V.
9. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu