ECLI:CZ:US:2018:4.US.206.17.1
sp. zn. IV. ÚS 206/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 1831/2016-399 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2015 č. j. 18 Co 225/2014-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 4. 2014 č. j. 94 C 215/2012-256 zamítl žalobu proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno (dále jen "správní orgán") ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 3239/92/65-RNP, ve které v ní uvedení žalobci a zúčastněná osoba ad 1) Jana Halouzková (následně její právní nástupce Jan Halouzka; dále jen "stěžovatel") žádali o určení, že jsou v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku rozsudku podílovými spoluvlastníky pozemků p. č. X1, X2, X3 a X4 v katastrálním území Bohunice, obec B. Vycházel ze závěru o nedůvodnosti žaloby, když dříve rozhodující správní orgán posoudil restituční nárok žalobců a stěžovatele správně, neboť dovodil existenci překážky bránící vydání nárokovaných pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Překážka spočívala v tom, že pozemky jsou zastavěny funkčním celkem Bohunice a bezprostředně souvisí s jednotlivými stavbami sídliště, přičemž stavba sídliště i jednotlivých konkrétně dotčených staveb byla nejen zahájena, ale i ukončena před 1. 6. 1991 a stavby, ke kterým pozemky přiléhají, tam stojí dodnes. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovým závěrem i s právním hodnocením, neboť v souzené věci je dána překážka vydání předmětných pozemků podle citovaného ustanovení zákona o půdě a současně konkrétně připomněl četnou stabilizovanou judikaturu civilních soudů a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že právní posouzení věci je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vlastní i Ústavního soudu, přičemž argumentoval řadou judikátů, jež představují ustálenou rozhodovací praxi. Nejvyšší soud ani ve vztahu k meritu souzené věci neshledal důvody k jinému posouzení již dříve vyřešených otázek.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnul dosavadní průběh řízení. Dále s poukazem na konkrétně uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uvedl, že pojmy "bezprostřední souvislost" části pozemků se stavbou a "nezbytná nutnost" byly správním orgánem i všemi soudy vyloženy nesprávně, resp. extenzivně. Uvedené orgány nepřistoupily k individuálnímu právnímu posouzení vydatelnosti jednotlivých pozemků a jejich částí, když blíže neodůvodnily, které části pozemků se stavbami umístěnými poblíž (bezprostředně) souvisejí a přispěly tak k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že to byl již Městský soud v Brně, který v odůvodnění (nenapadeného) rozsudku poukázal na provedená dokazování, zhodnotil skutkový a právní stav věci v kontextu dosavadní judikatury a dovodil areálový charakter předmětných objektů a pozemků. Uzavřel s tím, že žalované pozemky jsou zastavěny funkčním celkem a bezprostředně souvisí s jednotlivými stavbami.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelovu neodůvodněnou domněnku o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu daného tím, že "již jen výběrem nemovitostí, které do jednoho rozhodnutí pojme ... bude rozhodnuto paušálně", když každý jednotlivý pozemek, jak vyplývá z dokazování i z jeho hodnocení, byl posuzován individuálně a s přihlédnutím ke specifickým podmínkám prostředí sídliště. Soud prvního stupně i soud odvolací jasně a přehledně v příslušných částech odůvodnění konkrétně uvedly rozhodné skutečnosti, jejich právní hodnocení, vysvětlily důvody pro přijetí svých rozhodnutí. Ústavní soud považuje takové odůvodnění za logické a právně přiléhavé. Argumentace stěžovatele se nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě jeho opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné argumentaci Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti stěžovatelova dovolání. Jeho argumentace je dostatečně průkazná a přiléhavá. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu