ECLI:CZ:US:2018:4.US.2080.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2080/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Novotného, zastoupeného JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. března 2018 č. j. 115 C 23/2017-42, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníka řízení, a Ilony Novotné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel - s poukazem na své právo na spravedlivý proces, "konkrétně" na právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení zakotvené v čl. 37 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 7 000 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo na straně vedlejší účastnice vzniknout tak, že užívala konkrétní nemovitost v katastrálním území Jiřetín pod Bukovou ve spoluvlastnictví účastníků nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a to v období od března do května 2015), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, že nezjistil skutkový stav v jím požadovaném rozsahu, když odmítl provést důkaz výslechem realitního makléře pro nadbytečnost, aniž by se podrobně zabýval tím, v čem ji spatřuje. Jestliže tak učinil s poukazem na nejasnost ohledně konkrétního data, kdy byla prohlídka domu realizována, tato informace nebyla dle stěžovatele klíčová a tento nedostatek mohl být odstraněn právě výslechem. A měl-li uvedený soud k tomuto tvrzení výhrady, mohl jej vyzvat k doplnění tvrzení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. v daném případě žádný k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti soudnímu rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě na zaplacení 7 000 Kč. S ohledem na výši částky, o kterou měl být napadeným soudním rozhodnutím stěžovatel zkrácen, je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, kterou lze označit za "bagatelní" [srov. §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
8. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Stěžovatel v tomto směru žádnou relevantní argumentaci nepředestřel, a to ani z hlediska kvantitativního, ani kvalitativního. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika s důvody, pro něž obecný soud považoval jím navržený důkaz za tzv. nadbytečný, a proto danému důkaznímu návrhu odmítl vyhovět. Jak přitom plyne z judikatury Ústavního soudu, za relevantní by mohly být považovány takové vady, v jejichž důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva anebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces, tj. kdy dojde k porušení procesních principů, jež jsou pro vedení řízení skutečně stěžejními [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13]. O takový případ však v posuzované věci nejde.
10. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu