ECLI:CZ:US:2018:4.US.2114.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2114/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ivana Křivého, zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lipová 5a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017 č. j. 70 Co 317/2016-116, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jednajícího Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 3. 7. 2017 Ivan Křivý (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v občanskoprávním řízení o zaplacení částky 41 508,13 Kč s příslušenstvím, z titulu úroků z prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou ze dne 23. 2. 2016 se Česká republika - Ministerstvo financí (dále jen "žalobkyně") domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 508,13 Kč. Žalovaná jistina měla představovat úroky z prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení za období od 14. 7. 2015 do 1. 9. 2015 z částky 3 764 091,24 Kč. Žalovaný uplatněný nárok neuznával, přičemž namítal nesprávné doručení výzvy žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení.
Dne 22. 7. 2016 rozsudkem č. j. 239 C 9/2016-83 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I). Podle názoru nalézacího soudu výzva žalobkyně k vrácení bezdůvodného obohacení nebyla žalovanému řádně doručena, neboť byla doručena prostřednictvím pošty a nikoliv do datové schránky žalovaného. Podle nalézacího soudu má vždy v rámci doručování přednost datová schránka a je lhostejné, zda adresátem výzvy je fyzická osoba podnikající či nepodnikající.
Dne 29. 3. 2017 rozsudkem č. j. 70 Co 317/2016-116 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 7. 2016 č. j. 239 C 9/2016-83 v zamítavé části I. výroku změnil tak, že žalobě vyhověl a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 41 508,13 Kč.
Odvolací soud poukázal na §17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "ElÚkon"), a byl toho názoru, že citované ustanovení nelze na danou věc aplikovat vzhledem k charakteru právního vztahu mezi účastníky, v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které je soukromoprávním institutem. Stát se přitom podle §21 o. z. v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobou. Předmětné písemnosti tak byly doručovány v rámci soukromoprávního vztahu, v němž žalobkyně nevystupovala jako orgán veřejné moci, ale jako právnická osoba. Podle odvolacího soudu na věc je nutné aplikovat §18a ElÚkon, který žalobkyni neukládá, aby písemnosti doručoval žalovanému do datové schránky. Pokud žalobkyně písemnosti zasílala prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, postupovala v souladu s právem. Žalovaný vystupoval v řízení jako fyzická osoba nepodnikatel, datovou schránku měl zřízenou jako fyzická osoba podnikatel. Proto mu žalobkyně neměla do této datové schránky doručovat. Odvolací soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2451/15, dle něhož každý adresát nese odpovědnost za existenci funkční adresy pro doručování, a je v jeho zájmu, aby si zajistil doručování písemností, pokud se na doručovací adrese nezdržuje. V posuzovaném případě byla zásilka obsahující výzvu k úhradě dluhu doručována žalovanému do místa, které označil jako své bydliště ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 293/2009. Na této adrese má evidován trvalý pobyt od 6. 4. 2005 a na této adrese si dne 17. 8. 2015 zásilku vyzvedl, přičemž zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 18. 6. 2015. Žalovaný si zásilku nevyzvedl ve lhůtě 10ti dnů, jak plyne z údajů na doručence resp. obálce zásilky.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel zásadně nesouhlasí s interpretací §17 odst. 1 ElÚkon odvolacím soudem, byť tato interpretace vychází ze stanoviska Ministerstva vnitra, prezentovaného na jeho webových stránkách (zřejmě jde o závěr č. 86 Závěrů poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu z let 2005 až 2016), a v tom spatřuje podstatu ústavní stížnosti. Je toho názoru, že rozlišování mezi jednáními soukromoprávního a veřejnoprávního charakteru při doručování orgány veřejné moci pro účely aplikace citovaného ustanovení by kladlo zcela nepřiměřené nároky na adresáty. Běžný občan bez právnického vzdělání není schopen spolehlivě rozlišit, zda vůči němu orgán veřejné moci vystupuje ve vrchnostenském postavení nebo v soukromoprávním vztahu. Názor odvolacího soudu stěžovatel považuje za rozporný se smyslem a cílem ElÚkon, jímž bylo a je zefektivnění a zjednodušení doručování za pomocí moderních technologií. Za rozporné s principy spravedlnosti stěžovatel považuje i závěry odvolacího soudu v otázce doručování písemností prostřednictvím poštovních služeb, s nimiž dále polemizoval a uvedl, že bezdůvodné obohacení uhradil neprodleně po převzetí výzvy k jeho úhradě, a proto se nemohl dostat do prodlení.
Stěžovatel byl též toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je projevem nadměrného formalismu, ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499).
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít nesprávným právním posouzením otázky doručení výzvy žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení, a s ní souvisící otázky prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, odvolacím soudem.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. podústavního práva obecnými soudy, v daném případě ustanovení §17 a §18a ElÚkon při posuzování data doručení výzvy k úhradě bezdůvodného obohacení stěžovateli, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
K tvrzení stěžovatele o nejasné či nejednoznačné právní úpravě doručování dokumentů orgánů veřejné moci v ustanovení §17 ElÚkon, a souvisejícímu rozlišování mezi písemnostmi soukromoprávního a veřejnoprávního charakteru při jejich doručování adresátům, Ústavní soud připomíná požadavek článku 36 odst. 1 a 4 Listiny, dle něhož se každý může domáhat zákonem stanoveným postupem svého práva. Výraz "zákonem stanoveným způsobem" přitom vyžaduje nejenom, aby aplikované ustanovení mělo základ v zákoně, ale současně předpokládá i jistou kvalitu daného zákona, což vyžaduje, aby zákon byl dotčené osobě přístupný a předvídatelný co do jeho důsledků (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2006 ve věci Štefanec proti České republice, stížnost č. 75615/01, dostupný též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2006, str. 217 a násl.).
V daném případě je nepochybné, že aplikovaná ustanovení ElÚkon byla přijata zákonem a zveřejněním ve Sbírce zákonů byla přístupná. Pokud jde o předvídatelnost, tato podmínka je obecně naplněna v momentě, kdy se účastník řízení může dozvědět na základě relevantního ustanovení a v případě potřeby za pomocí jeho výkladu soudní judikaturou, které jednání zakládá požadované důsledky, tj. doručení písemnosti. Ústavní soud akceptuje připomínku stěžovatele, že ustanovení §17 a §18a ElÚkon zřetelně nerozlišují mezi jednáními státu v oblasti soukromého práva na jedné straně a v oblasti veřejného práva na straně druhé, nicméně tato ustanovení nepovažuje za protiústavní (a stěžovatel to v ústavní stížnosti ani nenamítá), neboť jejich výklad a aplikace je obsahem četných soudních rozhodnutí, citovaných i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. V neposlední řadě lze poukázat i na relevantní a četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 6. 1. 2016 č. j. 8 As 109/2015-38, dostupný na http://www.nssoud.cz) k rozlišování typů datových schránek a povahy doručovaných písemností. Citovaná ustanovení ElÚkon lze proto považovat za předvídatelná.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu