ECLI:CZ:US:2018:4.US.2209.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2209/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, P. O. BOX 74, 690 02 Břeclav, zastoupeného Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem, se sídlem Josefská 8, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 6 Tdo 1289/2016-149, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016 č. j. 4 To 55/2015-2995, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. května 2015 č. j. 68 T 7/2014-2677, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 17. července 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. S. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení článku 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 3 odst., 3, článku 8 odst. 2 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 7 odst. 1 věty první Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel obecným soudům vytýká, že svým postupem prý porušily jeho právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a "postupovaly retroaktivně". Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. září 2017 stěžovatel doplnil svoji argumentaci.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 22. května 2015 č. j. 68 T 7/2014-2677 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným pomocí ke spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let.
2) Účastenství na zmíněném trestném činu formou pomoci se měl obviněný dopustit (stručně řečeno) tak, že po předchozí dohodě s dalším z obviněných zajistil v rámci celkem tří spekulativních obchodů přepravu niklových katod z Rotterdamu do Hradce Králové, díky čemuž obchodní společnost COMERCIO ZLÍN, a. s. v likvidaci, IČ: 60717998, dosáhla neoprávněného snížení daně z přidané hodnoty za období březen a duben 2011, o částku 8 803 396 Kč.
3) Rozsudkem ze dne 23. února 2016 č. j. 4 To 55/2015-2995, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného a státního zástupce rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil ve výroku o trestu, přičemž při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let a šesti měsíců.
4) Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 29. března 2017 č. j. 6 Tdo 1289/2016-149, odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěry obecných soudů stran jeho údajného jednání postrádají oporu v provedeném dokazování, respektive, že soudy jednotlivé důkazy buďto dezinterpretovaly, anebo na dokazování zcela rezignovaly.
Za stěžejní námitku považuje stěžovatel chybný výklad ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku obecnými soudy, jenž označuje za protiústavní, neboť účastenství na hlavním trestném činu ve formě pomoci vyžaduje úmysl na straně účastníka, který však v jeho věci nebyl prokázán. Na podporu své argumentace stěžovatel poukázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, která v jeho trestní věci neměla být obecnými soud respektována. Stěžovatel tvrdí, že o dohodě mezi ostatními spoluobviněnými, jejímž předmětem mělo být vytvoření účelového obchodního řetězce, přes který budou krátit daň z přidané hodnoty, neměl ponětí. Stěžovatel toliko provedl tzv. neutralizaci dokumentů, kterou však všechny obecné soudy označily za legální postup. Následně však bylo jeho jednání posouzeno jako protiprávní, a to pouze s ohledem na následek - zkrácení daně. Takovou úvahu obecných soudů považuje stěžovatel za odporující zásadě nullum crimen sine lege.
Stěžovatel tvrdí, že s uvedenou (a z hlediska jeho případné trestní odpovědnosti esenciální) námitkou, se obecné soudy nijak nevypořádaly, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů ohledně jeho participace na hlavním trestném činu ostatních spoluobviněných. Je přesvědčen, že z rozhodnutí obecných soudů neplyne nezbytný závěr o tom, že si byl vědom skutečnosti, že svým jednáním (tzv. neutralizací přepravních dokumentů) umožnil či usnadnil spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem vznesené námitky nejsou důvodné.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se zcela zřetelně podává, že stěžovatel úmyslně umožnil či usnadnil spáchání shora uvedeného zvlášť závažného zločinu. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší, aby jednotlivé skutkové závěry obecných soudů podroboval další instanční revizi. Do procesu hodnocení důkazů je oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, shledá-li v projednávané věci extrémní nesoulad mezi ve věci provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03). O takový případ extrémního nesouladu však v projednávané věci nejde.
Nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel (jako externí spolupracovník a konzultant dnes již zaniklé obchodní společnosti REAL SPED, s. r. o., IČ: 29256330) zajistil přepravu niklových katod z Rotterdamu do Hradce Králové prostřednictvím třetí obchodní společnosti poskytující přepravní služby. Ačkoliv věděl, že přeprava proběhne pouze mezi Rotterdamem a Hradcem Králové, vystavil nebo nechal vystavit na základě nepravdivých objednávek přepravní dokumenty a dodací listy, dle nichž mělo být dané zboží přepraveno z Rotterdamu do Zlína, odtud do slovenských Krušovcí a Bratislavy, z Krušovcí a z Bratislavy do Prahy a poté z Prahy do Hradce Králové. Údaje nezbytné k vyplnění přepravních dokladů k neuskutečněným přepravám a pro objednávky na přepravu zboží od dalších obchodních společností podílejících se na tomto podvodném řetězci přitom stěžovatel vyžadoval od spoluobviněného R. B. Neuskutečněné přepravy byly rovněž jednotlivým obchodním společnostem fakturovány. Na základě těchto skutkových zjištění následně nalézací soud konkludoval, že smyslem počínání stěžovatele bylo, aby přepravní dokumentace a faktury za fiktivní přepravu zboží budily dojem o reálně uskutečněných obchodech.
V tomto směru nalézací soud doplnil další relevantní skutečnosti, totiž že stěžovatel při jednání s dalšími osobami vystupoval pod pseudonymem (pod tímto jej znali například zaměstnanci obchodní společnosti provádějící skutečnou přepravu zboží z Rotterdamu do Hradce Králové) a svědek Švédík o něm uvedl, že jej zná "ze svých obchodů z trestné činnosti, kdy sháněl přepravce pro přepravu materiálu ze zahraničí a stěžovatele mu doporučil obžalovaný B."
Ke shora uvedeným zjištěním nalézacího soudu posléze odvolací soud doplnil, že jediným cílem stěžovatelem provedené výměny autentických přepravních dokumentů ohledně uskutečněné přepravy z Rotterdamu do Hradce Králové za doklady fiktivní, bylo zkrácení daně z přidané hodnoty. Jiný cíl totiž, dle zjištění obecných soudů, neutralizace přepravních dokumentů provedená stěžovatelem neměla. S uvedeným závěrem odvolacího soudu se v rámci odůvodnění svého usnesení ztotožnil i soud dovolací, přičemž legendě stěžovatele o potřebě zastření místa původu zboží před koncovým odběratelem obecné soudy - s ohledem na způsob provedení "neutralizace" - neuvěřil.
Na tomto místě Ústavní soud poukazuje na výklad dovolacího soudu stran dokazování subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu (strana 20 usnesení). Zde dovolací soud připomenul, že závěru o naplnění zavinění ve formě úmyslu svědčí zejména rozsah a počet spáchaných útoků, systematičnost trestněprávně relevantního jednání, dlouhodobost páchání trestné činnosti, jakož i postavení pachatele v rámci daňového subjektu. Je to především systematičnost postupu stěžovatele, ve spolupráci s dalším ze spoluobviněných, která svědčí o vědomí stěžovatele o pravém pozadí celého procesu neutralizace přepravních dokumentů. Jinými slovy, pokud by smyslem postupu stěžovatele bylo toliko zastřít původ zboží před koncovým odběratelem, pak by tak náročný proces sestávající z falešných objednávek zboží, faktur za neuskutečněnou přepravu, výměny přepravních dokumentů, včetně uvádění jiných registračních značek vozidel, než která přepravu ve skutečnosti provedla, nebyl zapotřebí.
Poukazuje-li stěžovatel na vybraná rozhodnutí dovolacího soudu, je třeba říci, že jejich závěrům stran zavinění pomocníka ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku napadená rozhodnutí plně konvenují, neboť v projednávané věci bylo prokázáno, že stěžovatel věděl o skutečném smyslu celé neutralizace, přičemž tomu odpovídal i způsob, jakým při neutralizaci přepravních dokumentů postupoval.
Lze proto uzavřít, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru odpovídá požadavkům §125 odst. 1 a §134 tr. řádu. Závěr o zavinění stěžovatele ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se z napadených rozhodnutí zřetelně podává, přičemž koresponduje výsledkům dokazování. Obecné soudy svá rozhodnutí v tomto směru logicky, řádně a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud jim tak z hlediska ochrany základních práv stěžovatele nemá co vytknout.
Protože napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla způsobilá zasáhnout do stěžovatelových základních práv garantovaných mu Listinou a Úmluvou, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu