ECLI:CZ:US:2018:4.US.233.18.1
sp. zn. IV. ÚS 233/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obchodní společnosti EKOSERVIS - DANĚ A ÚČETNICTVÍ s. r. o., sídlem Příkop 843/4, Brno, a 2) V. S., obou zastoupených JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaným Okresním soudem v Jihlavě ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 11 Nt 1139/2017-15, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného příkazu Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), neboť jím, a následným postupem, došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva na zachování listovního tajemství a jiných písemností a záznamů podle čl. 13 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé se dále domáhají toho, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), pokračovat v porušování uvedených práv stěžovatelů a přikázal jí obnovit stav před jejich porušením.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že okresní soud nařídil prohlídku jiných prostor a pozemků, konkrétně kanceláří, v nichž vykonává činnost stěžovatelka a další obchodní společnosti. Uvedený příkaz byl vydán v trestním řízení, kde je stíháno pět fyzických osob a tři právnické osoby pro podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měly dopustit, stručně řečeno, tak, že při uzavírání úvěrů s bankou vykazovaly fiktivní údaje o své činnosti, což jim mělo usnadnit získání úvěru. V prostorách, kde byla nařízena prohlídka, mělo být účetnictví obviněných osob, jehož zajištění je nezbytné pro srovnání údajů poskytnutých bance. Klíčové účetnictví měl vést stěžovatel, a to právě v době poskytování úvěrů. Podle příkazu tedy mělo být zajištěno účetnictví 11 obchodních společností, jež souvisí s trestním stíháním.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Oba stěžovatelé v první řadě namítají, že byli policií donuceni vydat věci ve větším rozsahu, než uváděl příkaz k prohlídce. Dále stěžovatelka namítá, že některé zabavené věci jsou v protokolu tak neurčitě popsány, že to zakládá jeho nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Policie tak překročila oprávnění dané jí soudním příkazem. Policie hledala účetnictví všech společností, sídlících se stěžovatelkou, ačkoliv podle soudního příkazu měla získávat jen důkazní materiál k obviněným osobám.
4. Proti samotnému příkazu pak stěžovatelé namítají, že z jeho odůvodnění není zřejmé, kdy mělo k trestné činnosti docházet, a nelze tedy přezkoumat, zda zabavené věci s tímto obdobím korespondují. Stěžovatelé nemají přístup do trestního spisu, neboť nejsou obvinění. V příkazu není popsána žádná konkrétní souvislost mezi všemi dotčenými společnostmi a stíhanou trestnou činností. To je dle stěžovatele nepřípustné. V napadeném příkazu je dle stěžovatelů naprosto neuvážené vymezení rozsahu věcí, jež měly být cílem prohlídky. Není odůvodněn závěr, že by provedení prohlídky bylo v celém rozsahu neodkladným a neopakovatelným úkonem. Stěžovatel je zřejmě v dané věci prověřován, avšak není obviněn. Odůvodnění prohlídky v této fázi trestního řízení proto musí být zevrubnější. Stěžovatelé se domnívají, že formální skutečnost stíhání jiných osob byla zneužita k získání důkazů ohledně činnosti nestíhaných stěžovatelů a jiných společností. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadený příkaz k prohlídce, zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušení práv stěžovatelů a nařídil mu obnovit stav před tímto porušením.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků je dle Ústavního soudu přesvědčivě, logicky a obsáhle odůvodněn. Vyplývají z něj všechny klíčové okolnosti, důležité aspekty vyšetřované trestné činnosti, propojení mezi jednotlivými subjekty a zejména nezbytnost opatření hledaných věcí ve vztahu ke stíhané trestné činnosti. V otázce dostatečnosti odůvodnění tak nemůže Ústavní soud okresnímu soudu cokoliv vytknout. Závěr o nezbytnosti provést prohlídku je opřen o dostatečné množství skutkových okolností, které ani stěžovatel nijak nerozporuje, a jejichž přezkum Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení nepřísluší. Stěžovatelovo tvrzení, že prohlídka směřovala ve skutečnosti proti němu a měla tedy být provedena (a odůvodněna) jako neodkladný a neopakovatelný úkon, je ryzí spekulací, na jejímž základě nemůže Ústavní soud zrušit příkaz k prohlídce v důvodně vedeném trestním řízení proti jiným osobám. Jestliže by se toto tvrzení potvrdilo, bylo by nutné vzít jej v potaz v pozdější fázi případného trestního řízení. Těžko však tuto stěžovatelovu námitku mohl zohlednit okresní soud při vydávání napadeného příkazu k prohlídce. Lze tedy uzavřít, že napadený příkaz splňuje všechny ústavní náležitosti.
8. Brojí-li dále stěžovatel proti některým částem protokolu o provedení prohlídky, je třeba konstatovat, že ani potvrzené pochybení policejního orgánu nemůže vést ke zrušení příkazu k prohlídce. Překročí-li však policejní orgán oprávnění dané mu soudním příkazem, je zásah Ústavního soudu namístě. Nic takového však Ústavní soud v dané věci neshledal. Policejní orgán podle protokolů zabavil materiály, které by se mohly vztahovat ke společnostem uvedeným v příkazu k prohlídce. Jsou-li některé položky zabavených věcí popsány poněkud neurčitě, což například u zabavování značného množství listin není vyloučeno, lze toto pochybení napravit v další fázi trestního řízení, jejich specifikováním. K tomu je však primárně povolán dozorující státní zástupce a teprve poté ve výjimečných případech Ústavní soud.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu