ECLI:CZ:US:2018:4.US.2331.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2331/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Marcely Hradilové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/15, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 3414/2016-121, Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 70 Co 8/2016-102, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2014, č. j. 23 C 91/2013-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), náhrady škody a zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené zahájením a vedením jejího trestního stíhání a trestního řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 3/2000, v němž byla zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. V řízení před civilními soudy se stěžovatelka následně domáhala náhrady škody, mj. kompenzace nákladů vynaložených za zpracování znaleckého posudku společností A - Consult plus, spol. s r. o., který stěžovatelka v trestním řízení předložila; konkrétně požadovala částku 505 750 Kč (243 hodin práce při hodinové sazbě 1750 Kč).
Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2014, č. j. 23 C 91/2013-73, uložil vedlejšímu účastníkovi, aby zaplatil stěžovatelce 101 210 Kč s úroky z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že náklady za znalecký posudek byly vynaloženy účelně, uplatňovaná výše však neodpovídá mimosmluvní odměně upravené v §16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném od 1. 1. 2003 (dále jen "vyhláška"). Podle této vyhlášky činí odměna za znalecký posudek odvozená od jeho náročnosti a míry odborných znalostí za jednu hodinu 100 - 350 Kč; proto mimosmluvní odměna znalce v posuzované věci činí 101 210 Kč (243 hodin x 350 Kč + DPH 19%).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 70 Co 8/2016-102, změnil k odvolání obou účastníků řízení rozsudek nalézacího soudu tak, že k již přisouzené částce uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce dalších 20 241 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud navýšil odměnu za znalecký posudek podle §20 vyhlášky na 420 Kč za hodinu práce.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 3414/2016-121, zamítl stěžovatelčino dovolání a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dovolací soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, podle něhož stát za stanovených podmínek hradí jako škodu vzniklou v souvislosti s nezákonně vedeným trestním řízením účelně a důvodně vynaložené náklady - za které lze z pohledu právní jistoty považovat náklady, jejichž výše je stanovena procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Při absenci právní úpravy je nutné vycházet z dosavadního pojímání a výkladové praxe §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která podmiňuje rozsah škody účelností vynaložených nákladů. Pojem účelnost nelze vykládat jako úspěch účastníka v řízení, nýbrž jako užití samotného znaleckého posudku v řízení, promítnutí jeho závěrů do zjištěného skutkového stavu; odměna za něj vynaložená účastníkem řízení musí být přiměřená odměně, kterou by znalci či znaleckému ústavu přiznaly soudy (popř. orgány činné v trestním řízení).
Proti rozsudkům obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 26. 7. 2017 a navrhuje jejich zrušení, namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na právní ochranu podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zejména uvádí, že obecné soudy nesprávně interpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, který se však netýkal odměny soudního znalce, vyhláška č. 37/1967 Sb. není zvláštním právním předpisem, na který by odkazovaly procesní předpisy, jako je tomu v případě vyhlášky o mimosmluvní odměně advokátů. Ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je výlučnou úpravou náhrady nákladů za právní zastoupení, na náhradu nákladů vynaložených na znalecké posudky není přímo aplikovatelné. Nejvyšší soud vyložil pojem účelnost ve vztahu k použití znaleckého posudku v řízení, nikoli ve vztahu k úspěchu účastníka, což však odporuje §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka dále namítla, že by bylo iluzí domnívat se, že nějaký znalec účtuje soukromé osobě odměnu 100-300 (350) Kč za hodinu práce; znalci naopak nízkou odměnu stanovenou vyhláškou kompenzují cenami pro soukromé subjekty. Obecné soudy správně zjistily a zhodnotily skutkový stav, že náklady za znalecký posudek byly účelné podle §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., mimo přípustné meze analogie však nesprávně považují odměnu znalce za náklady právního zastoupení podle §31 odst. 3 téhož zákona.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodování - žádné takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál vztahující se k posuzované věci a po jeho prostudování dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb. a další podzákonné právní předpisy ústavně konformním způsobem, nedopustily se žádného excesu a nebyly dány ani žádné jiné důvody pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Posuzovaná věc je především problematikou podústavního práva, k jehož výkladu a sjednocování jeho aplikace je příslušný Nejvyšší soud, který se věcí meritorně zabýval vyčerpávajícím způsobem v napadeném rozsudku.
Podstatou věci je právní otázka, jakým způsobem se kompenzují v režimu zákona č. 82/1998 Sb. náklady vynaložené na znalecký posudek předložený v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžalované. Obecné soudy správně vycházely z plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, který se sice týkal kompenzace odměny obhájce obžalovaného, nicméně principy v něm uvedené lze aplikovat i na problematiku náhrady za znalecký posudek. Účelem příslušné zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, které jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Účelnost vynaložených nákladů tedy nelze směšovat s úspěchem ve věci samé, nýbrž s použitím znaleckého posudku v řízení jako důkazního prostředku, jak správně obecné soudy uvedly. Úspěch v řízení, v němž vznikly žalobou uplatněné náklady, je pak jednou z podmínek důvodnosti žaloby. S ohledem na princip právní jistoty je proto nutné přiměřeně aplikovat vyhlášku č. 37/1967 Sb., konkrétně její §16 a §20, jež upravují výši odměny znalce za práci na znaleckém posudku.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod; proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Zbývá dodat, že si Ústavní soud společně se spisem vyžádal i vyjádření obvodního soudu, ke kterému však následně nepřihlédl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu