ECLI:CZ:US:2018:4.US.2407.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2407/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti K. M., nyní ve Vazební věznici Olomouc, P. O. Box 84, Olomouc, právně zastoupeného Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 6 Tdo 1251/2017-231, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015 sp. zn. 43 T 8/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 14. července 2018, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně měl být porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. března 2015 sp. zn. 43 T 8/2013 uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále byl uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2.500 Kč, tj. v celkové výměře 500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců.
Těchto trestných činů se měl obviněný dopustit se spoluobžalovaným M. P. tak, že po předchozí dohodě a v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnických osob společnosti XX, faktury, jež vystavil spoluobžalovaný P. za společnost XY, na fiktivní služby, zahrnul do účetnictví společnosti XX a podal daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období jednotlivých roků 2008 až 2011, ač se spoluobžalovaným P. věděli, že faktury byly vystaveny za účelem snížení daňového základu a deklarované služby nebyly provedeny, čímž obžalovaní za zdaňovací období let 2008 až 2011 úmyslně zkrátili daň z příjmů právnických osob společnosti XX ve výši 5.206.830,- Kč. Dále obviněný se jako člen společenství s organizovanou strukturou založeného v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnických osob spolu s dalšími osmi obžalovanými předával těmto spoluobžalovaným pokyny k vystavení fiktivních faktur, přičemž došlo ke zkrácení daně z příjmů právnických osob v celkovém objemu cca 31,3 mil. Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání a Vrchní soud v Praze (dále "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. září 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 6 Tdo 1251/2017-231 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy, a to zejména ve vztahu k tvrzení obhajoby, zda služby fakturované společnosti XX se opravdu uskutečnily či nikoliv, což má dle názoru stěžovatele vliv na posouzení celé jeho trestné činnosti, správného zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů. Tím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel tvrdí, že na základě daňové kontroly nebyl zjištěn žádný závěr o údajném fiktivním charakteru uskutečněného plnění, a proto není možné v trestním řízení dojít k závěru opačnému.
Stěžovatel v rámci ústavní stížnosti zopakoval obsah svého dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť má za to, že i Nejvyšší soud porušil jeho základní práva na spravedlivý proces a od Ústavního soudu očekává nápravu.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na jeho námitky obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jedině obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny). Ústavní soud může do jejich rozhodování zasáhnout jen tehdy, zjistí-li závažný exces, který ve svém důsledku zkracuje obviněného na jeho základním právu či svobodě. Ústavní soud v posouzené věci nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala jakýkoli, natož závažný, exces z kautel spravedlivého procesu.
Obecné soudy se logicky a srozumitelně vypořádaly s námitkami stěžovatele, které korespondují s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, a to zejména na str. 92-94 odůvodnění rozsudku městského soudu, a na str. 21-22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a pro stručnost na ní odkazuje.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele a tomu odpovídajícímu uloženému trestu.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu