ECLI:CZ:US:2018:4.US.2431.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2431/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Vacka, zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, sídlem Masarykova 3488/1, Ústí nad Labem, proti sdělení Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. května 2018 č. j. 22500/18/5200-10421-709857, za účasti Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti sdělení Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 5. 2018 č. j.
22500/18/5200-10421-709857, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se obrátil na účastníka řízení s podnětem k přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Ústí nad Labem (dále jen "správce daně") ve věci výzvy k odstranění vad podání podle §74 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), ze dne 28. 8. 2017 č. j. 1997792/17/2501-50521-507256, kterou byl zástupce daňového subjektu (tj. stěžovatele) vyzván k doložení, z jakého titulu byl oprávněn podat za daňový subjekt odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014.
3. Odvolací finanční ředitelství sdělením ze dne 15. 5. 2018 č. j. 22500/18/5200-10421-709857 podle §121 daňového řádu stěžovateli sdělilo, že neshledalo předmětný podnět důvodným.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem jak správce daně, tak Odvolací finanční ředitelství, jako přezkumný orgán, porušili právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že ustanovení §112 daňového řádu je lex specialis k ustanovení §74 daňového řádu. V takovém případě měl být použit právě §112 odst. 2 daňového řádu. I kdyby bylo možno platnou právní úpravu považovat za ne zcela jednoznačnou, pak má být v takovém případě použit ve vztahu k orgánu veřejné moci takový výklad procesního ustanovení, který lze rozumně připustit a je pro účastníka řízení výhodnější. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že ať již v občanském soudním řízení, tak ve správním řízení soudním je podání učiněné zástupcem účastníka bez doložení plné moci považováno za podání onoho účastníka s tím, že je zástupce účastníka vyzván k doložení plné moci s poučením, že pokud nebude plná moc doručena, bude podání odmítnuto. V soudním řízení ale platí, že rozhodnutí o odmítnutí podání je rozhodnutím v procesně právním slova smyslu, takže je buď napadnutelné odvoláním či jinými procesními prostředky. Podle daňového řádu, dospěl-li správce daně k závěru, že lhůta k odstranění vad podání marně uplynula, pouze účastníku oznámí, že jeho podání považuje za neúčinné, aniž by o tom vydával jakékoliv rozhodnutí. Účastník řízení se tedy nemůže proti rozhodnutí odvolat, neboť žádné rozhodnutí vydáno nebylo a nemůže ani proti takovému úkonu správce daně podat správní žalobu. Podnět k přezkumu je tak jediným prostředkem, který účastník řízení v dané věci má. Vedle toho, v soudním řízení je sice účastník poučen, že není-li podání ve stanovené lhůtě opraveno či doplněno, a v řízení nelze pokračovat, soud podání odmítne, avšak reaguje-li účastník ještě před rozhodnutím o odmítnutí návrhu či odvolání, považuje se vada řízení za zhojenou. V daňovém řízení ale takový postup možný není. Uváží-li účastník řízení, že 8denní lhůta je relativně kratší, je-li účastník řízení vyzýván písemně svým zástupcem, a dostane-li se výzva zástupce do jeho dispozice v průběhu úložní lhůty, je možnost dodržet lhůtu 8 dnů velmi omezená. Účastník řízení je tak krácen na svých ústavních právech, ostatně judikatura, týkající se doložení plné moci v soudním řízení, jednoznačně stanovuje, že lhůta musí být přiměřená, aby jí účastník mohl dodržet. Stěžovatel uvádí, že ve výjimečných případech i Ústavní soud uznal možnost podání ústavní stížnosti proti neprovedení přezkumného řízení, jak je zřejmé např. z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2315/12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud přikázal Odvolacímu finančnímu ředitelství zahájit přezkumné řízení ve věci shora uvedeného podnětu stěžovatele.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
8. Ústavní stížnost směřuje proti sdělení Odvolacího finančního ředitelství, které je nepochybně individuálním správním aktem vydaným správním (daňovým) orgánem dle daňového řádu. Ochranu práv, do nichž bylo zasaženo postupem správního (daňového) orgánu, poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a to v obecné rovině typicky prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý z těchto procesních prostředků uplatnil, natož "vyčerpal", naopak z tvrzení stěžovatele lze předpokládat, že se tak nestalo. Domáhá-li se stěžovatel ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci, je nutno uvést, že Ústavní soud za něj považuje zpravidla jednorázový, protiprávní a současně protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Takový útok přitom nesmí být výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. V nyní souzené věci je však podstatné, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, tedy návrhem na vydání nálezu Ústavního soudu obsahujícího zákaz takového zásahu (srov. usnesení ze dne 16. 5. 1995 sp. zn. II. ÚS 62/95). Tato podmínka proto není splněna tam, kde se (tvrzenému) poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky, což je v dané věci splněno možností podat žalobu ve správním soudnictví.
9. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2315/12 (N 75/69 SbNU 281) je zcela nepřiléhavý, jelikož v citované věci se jednalo o tzv. komunální ústavní stížnost podanou podle §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, kdy se stěžovatel domáhal ochrany proti zásahu Ministerstva financí do jeho ústavně garantovaného práva na samosprávu, kdy stěžovatel vydal obecně závaznou vyhlášku, kterou na celém území města zakázal provozování vybraných loterií a jiných podobných her a stěžovatel spatřoval neústavnost v tom, že Ministerstvo financí odmítalo přezkoumat a zrušit jím vydaná povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů, ačkoliv jde o otázku, jejíž regulace spadá do pravomoci obcí. Jedná se tedy o zcela odlišný případ od případu stěžovatele v nyní přezkoumávané věci.
10. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, když splnění podmínek §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu shledáno nebylo. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj