ECLI:CZ:US:2018:4.US.2432.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2432/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti R. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou v Ostravě, Masná 1324/1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, č. j. 3 Tdo 459/2018-30, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. srpna 2017, č. j. 3 To 80/2017-389, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2017, č. j. 32 T 1/2017-287, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě uznal výše uvedeným rozsudkem stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve stádiu pokusu a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) téhož zákona, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli uložil dále soud povinnost zaplatit poškozené pojišťovně na náhradě škody 2 564 Kč a poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání Vrchní soud v Praze odmítl shora citovaným usnesením; Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazoval na rozpory ve výpovědích (poškozeného a svědkyně) a jejich vliv na právní kvalifikaci stíhaného jednání. Pro existující rozpor měly soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout pro stěžovatele příznivěji (§146 odst. 1 trestního zákoníku); výpověď poškozeného, přestože mohl být v šoku, byla soudem upřednostněna před výpovědí svědkyně pro stěžovatele příznivější (ačkoliv byli oba pod vlivem alkoholu), s odůvodněním, že právě poškozený lépe vnímal, co se mu děje. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3741/11, Pl. ÚS 5/94 či IV. ÚS 260/05), a dále uvádí, že trestně stíhat lze jen za jednání, které se objektivně stalo (viz sp. zn. I. ÚS 553/05 či I. ÚS 747/06); opačný přístup totiž porušuje právo být potrestán jen za jednání, které zákon označí jako trestný čin. Závěrem stěžovatel poukazuje na nesprávnost posouzení jeho jednání jako případu speciální recidivy, přihlédl-li soud k jednání, jehož se stěžovatel dopustil již v roce 1993 - přihlédnutí k takovému skutku je v rozporu se zásadou ne bis in idem. S ohledem na uvedené je přesvědčen, že soudy všech stupňů zasáhly do jeho práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, 37 odst. 3 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti svoji argumentaci již dříve v řízení použitou, s níž se všechny obecné soudy dostatečně zabývaly a vypořádaly. Rozsudek nalézacího soudu je podrobný a srozumitelný, je z něj patrné, jak se liší popis jednání stěžovatele od popisu svědků, svědectví se přitom rozcházejí jen nepodstatně a rozpor, například v tom, kolikrát stěžovatel hodil po poškozeném židlí, je soudem vyložen ve prospěch stěžovatele. Zásada in dubio pro reo byla tedy aplikována, a pokud je stěžovatel přesvědčen o nedostatečnosti její aplikace, je jeho tvrzení nutno považovat za polemiku s prokázanou skutečností. Proto není možné považovat za porušení práva na rovnost, bylo-li prokázáno jednání stěžovatele, které on sám popírá. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jakou sankci lze za jeho spáchání uložit. Jednání stěžovatele bylo prokázáno jednoznačně, správně podřazeno pod skutkovou podstatu zákonem předvídaných trestných činů a stěžovateli byl uložen trest v rozsahu zákonem stanovené trestní sazby.
Při rozhodování o trestu nezohlednil nalézací soud jako projev speciální recidivy jen ojedinělé chování stěžovatele, k němuž došlo před více jak 25 lety, ale přihlédl k celé jeho trestní minulosti - stěžovatel má v rejstříku trestů od roku 1985 celkem 11 záznamů a ve výkonu trestu odnětí svobody pro násilnou, násilně majetkovou a majetkovou trestnou činnost strávil přes 22 let. Právě projednávaného jednání se přitom dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestný čin loupeže (rozsudek Okresní soud v Novém Jičíně ze dne 21. prosince 2015, sp. zn. 5 T 130/2015) a krátce před vynesením dalšího rozsudku pro ublížení na zdraví a výtržnictví (rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. dubna 2016, č. j. 32 T 50/2015-283).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším přezkumným soudním orgánem; reaguje proto jen na taková pochybení obecných soudů, která mají dopad na základní práva a svobody. V projednávané věci obecné soudy žádným způsobem nevykročily z mezí svých oprávnění, věcí se řádně a v dostatečném rozsahu zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o vině a příslušném trestu; proto jejich postup nezkrátil stěžovatele v jeho zaručených právech.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu