ECLI:CZ:US:2018:4.US.245.17.1
sp. zn. IV. ÚS 245/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Hlaváčka a JUDr. Zdeňka Krampery, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 1863/2016-265, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 č. j. 3 Cmo 225/2013-223 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2013 č. j. 25 Cm 2/2012-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zčásti vyhověl žalobě a uložil stěžovatelům zaplatit žalobci (dále jen "vedlejší účastník") společně a nerozdílně 144 000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně částku 144 000,- Kč s konkretizovaným příslušenstvím a zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně 144 000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), v rozsahu požadavku na uložení povinnosti stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně 144 000,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným, 144 000,- Kč s konkretizovaným příslušenstvím a 144 000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud podané žalobě částečně vyhověl, a to co do odměny za měsíce březen, duben a květen 2010, když dospěl k závěru, že postupitelka, jež postoupila pohledávku ve výši 864 000 Kč vedlejšímu účastníkovi, má právo na odměnu za práci nejméně do data doručení odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelů, tedy do 21. 6. 2010. Soud současně uvedl, že tento nárok není v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák., neboť v té době postupitelka minimálně předávala podklady pro stěžovatele, kdy navíc bylo na nich samotných včas zjistit a sdělit postupitelce vytýkaná pochybení, reagovat na ně a ukončit dohodu dříve než v červnu 2010 (za měsíc březen 2010 nadto byla postupitelce platba přislíbena).
Vrchní soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka i stěžovatelů napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když ve shodě s městským soudem měl za to, že postupitelce náležela odměna podle dohody i za měsíce březen, duben a květen 2010. Zdůraznil, že v měsících duben a květen postupitelka nějakou činnost pro stěžovatele vykonávala, a to až do okamžiku, kdy podala výpověď uzavřené dohody. Tím dala jednoznačně najevo, že ve smluvním vztahu se stěžovateli nadále pokračovat nehodlá a bylo na nich, aby takto vzniklou situaci řešili, což však neudělali až do dne 14. 6. 2010, kdy od dotčené dohody odstoupili. Se soudem prvního stupně pak odvolací soud souhlasil i v tom, že za měsíce červen, červenec a srpen 2010 postupitelce odměna nenáležela, neboť v této době již prokazatelnou činnost pro stěžovatele nevykonávala.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2015 č. j. 23 Cdo 4351/2014-252 dovolání stěžovatelů odmítl a uvedl, že pokud stěžovatelé namítají, že odvolací soud posoudil otázku nároku vedlejšího účastníka na odměnu podle platně uzavřené dohody o vztazích s přidruženým advokátem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak tuto předkládanou otázku zakládají na předpokladu, že předchůdkyně vedlejšího účastníka v době do konce května roku 2010 své závazky (poskytovat právní služby) z předmětné dohody neplnila. Stěžovatelé tak oproti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů předkládají vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci a vyvozují z něj své vlastní právní závěry, ačkoliv ke skutkovým námitkám žalovaných nelze v dovolacím řízení přihlížet. Přípustnost dovolání dále nezaložila ani otázka odvětvových specifik advokacie, stejně jako otázka důrazu na ochranu důvěry v tomto odvětví, neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno.
Ústavní soud nálezem ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 rozhodl, že citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto jej zrušil. Ústavní soud poukázal na to, že argumentace stěžovatelů směřovala především k řešení právních a nikoliv skutkových otázek, neboť se zaměřili především na interpretaci (a aplikaci) ustanovení §325 (eventuálně §326) obch. zák. Nejvyšší soud pochybil při výkladu podaného dovolání, které striktně hodnotil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se tudíž míjí s argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení principu zákazu denegatio iustitiae a taktéž předvídatelnosti soudního rozhodování.
Nejvyšší soud proto, vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), dovolání znovu projednal a napadeným usnesením dovolání pro nepřípustnost odmítl. Připomněl, že přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna. Stěžovatelé v prvé řadě namítli, že odvolací soud posoudil právní otázku, "zda vzniká nárok na odměnu, pokud ten, kdo má za tuto odměnu poskytovat službu, tuto službu poskytuje či ji poskytuje nekvalitně tak, že příjemce více poškozuje, než mu prospívá", a to "pokud lze na daný spor nahlížet jako na vztah mezi běžnými subjekty obchodních vztahů", v rozporu s ustálenou judikaturou; poukázali přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 143/2012 a 21 Cdo 1882/99. Dovolací soud však konstatoval, že uvedená rozhodnutí na souzenou věc nedopadají, když rozsudek sp. zn. 32 Cdo 143/2012 se týká aplikace a výkladu §325 i §326 obch. zák., jež civilní soudy v souzené věci neaplikovaly a správně ani aplikovat neměly. Zdůraznil, že §325 obch. zák. se vztahuje jen na případy, kdy podle smlouvy nebo podle zákonné úpravy je povinnost plnit (resp. právo požadovat plnění) dána pro vzájemné závazky ve stejné době, což v dané věci nenastalo. Podle článku VIII. odst. 2 Dohody o vztazích s přidruženým advokátem ze dne 21. 12. 2009 byla měsíční fixní odměna splatná podle faktury vystavené předchůdkyní vedlejšího účastníka vždy následující měsíc. Stejně tak nepřipadala v úvahu ani aplikace §326 obch. zák., neboť se nejednalo o situaci, kdy by strana, která byla povinna svůj závazek splnit dříve, odepřela plnění za podmínek stanovených v tomto ustanovení. V druhém stěžovateli připomínaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1882/99 Nejvyšší soud posuzoval důvodnost uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), totiž zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu či nikoli. V souzené věci se však jednalo o nárok na odměnu vyplývající ze smlouvy o trvalé spolupráci mezi advokáty podle ustanovení §15e odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném od 1. září 2009. Tedy uvedené námitky stěžovatelů, které se týkaly odchýlení se od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jejich dovolání přípustným nečiní. Nejvyšší soud uzavřel s tím, že přípustnost dovolání nezakládají ani námitky týkající se odvětvových specifik advokacie, stejně jako otázka důrazu na ochranu důvěry v tomto odvětví, neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, ve které nejprve obsáhleji vylíčili skutkový a právní stav souzené věci, poukázali na to, že podle §243c odst. 1 o. s. ř. v případě nepřípustnosti dovolání nebo neodstranění vad ve lhůtě, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud usnesení o odmítnutí vydá do šesti měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena. Nejvyšší soud však v obou případech, kdy o dovolání rozhodoval, tak učinil až v samotném závěru této lhůty, které nemá podle jejich názoru pořádkovou povahu, i když jsou si vědomi, že "existují právní názory", které tvrdí opak. Obdobně se stěžovatelé domnívají, že dovolací soud provedl reformulaci dovolacích otázek a posoudil je zcela jinak, než jak byly předloženy. Stěžovatelé se konečně domnívají, že v důsledku nekorektního a podvodného chování postupitelky došlo k porušení právní zásady pacta sunt servanda v jejich neprospěch, s nímž se civilní soudy spokojily a založily na něm svá rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Uplatnění jeho kasační pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dílem nesouhlasí se závěry civilních soudů a dílem předkládají vlastní hodnocení lhůty uvedené v §243c odst. 1 věta druhá o. s. ř. (před jeho novelizací provedenou zákonem č. 296/2017 Sb.) a postupu dovolacího soudu v souzené věci.
V prvé řadě se jedná o vyjádření nesouhlasu se závěry Nejvyššího soudu a do určité míry s argumentací Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Dovolací soud se vypořádal s právní argumentací stěžovatelů, přičemž také uvedl, že jimi připomínané judikáty jsou ve vztahu k souzené věci nepřiléhavé, a to zvláště se zřetelem k ustanovením §325 a §326 obch. zák. Ústavní soud uvádí, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní dostatečně známé rozhodovací praxi; nejedná se proto o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu. Dále konstatuje, že rozhodnutí dovolacího soudu, které spočívá na odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, nelze proto považovat za porušení základních práv stěžovatelů, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Postup Nejvyššího soudu nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces ani ve stěžovateli tvrzené nezákonnosti v podobě odepření přezkumu v důsledku jeho (obou) rozhodnutí až v závěru šestiměsíční lhůty stanovené pro vydání usnesení o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost nebo neodstranění vad dovolání ve stanovené lhůtě (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout obecně chápanou pořádkovou povahu této lhůty, a to i s ohledem na vlastní rozhodovací praxi (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2546/14, IV. ÚS 61/15, III. ÚS 295/16, IV. ÚS 2746/16), podle níž dokonce i případné překročení této lhůty nepředstavovalo takové porušení práva, jež by svou intenzitou znamenalo porušení ústavnosti. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. byla jeho věta druhá, která upravovala uvedenou pořádkovou lhůtu, novelou občanského soudního řádu (provedenou zákonem č. 296/2017 Sb.), vypuštěna.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Civilní soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily.
Ústavní soud považuje argumentaci civilních soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou, intenzity porušení stěžovateli tvrzených práv nedosahující, a tedy z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu