ECLI:CZ:US:2018:4.US.2455.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2455/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti AUTO CB, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Nepomucká 487/119, zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017 č. j. 22 Cdo 490/2017-269 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2016 č. j. 10 Co 230/2016-240, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a ČEZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2017 AUTO CB, spol. s r. o., (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva, a zavázal soudy znovu jednat a rozhodnout.
II.
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 30. 3. 2016 rozsudkem č. j. 28 C 115/2014-200 Okresní soud Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že ČEZ, a. s. (dále jen "žalobce") je vlastníkem specifikované nemovitosti, tj. budovy transformační stanice v k. ú. Hradiště u Plzně (výrok I).
Dne 8. 9. 2016 rozsudkem č. j. 10 Co 230/2016-240 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce a žalované (do výroku o nákladech řízení) rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 28 C 115/2014-200 změnil tak, že žalobce je vlastníkem specifikované nemovitosti (výrok I). Odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, dospěl k závěru, že hospodářská smlouva, uzavřená mezi investorem stavby trafostanice (Mototechna, n. p.) a dodavatelem její technologické části (Západočeské energetické závody, n. p.) dne 1. 10. 1974, byla platným právním titulem pro bezplatný převod národního majetku ve smyslu §347 hospodářského zákoníku, přičemž této majetkové dispozici nekladl žádnou překážku ani zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon). Na základě zákona č. 92/1991 Sb. vlastnické právo k trafostanici nabyla obchodní společnost Západočeská energetická, a. s., a poté v rámci procesu oddělování jednotlivých činností na poli elektroenergetiky od 1. 10. 2007 žalobkyně.
Dne 4. 5. 2017 usnesením č. j. 22 Cdo 490/2017-269 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2016 č. j. 10 Co 230/2016-240 jako nepřípustné odmítl (výrok I).
Jedinou právní otázku, jíž se mohl dovolací soud z hlediska naplnění některého z důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zabývat, byla námitka nesprávného právního posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k trafostanici žalovanou v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a tvrzený rozpor při řešení této otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; dovolací soud se vyjádřil i k otázce dobré víry žalované.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla protiprávně zbavena svého majetku, což je porušením čl. 10 (zřejmě však měla na mysli článek 11) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka vyjádřila názor, že se odvolací soud i dovolací soud dopustily nepřiměřeného výkladu otázky panování, resp. uchopení se držby předmětné trafostanice, a polemizovala s právním posouzením své věci těmito soudy. Odvolacímu soudu vytkla, že věc posoudil v příkrém rozporu se zjištěními nalézacího soudu, a nereflektoval doplnění znaleckého posudku.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci v civilním řízení odvolacím soudem a dovolacím soudem. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikací tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rolí Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, že by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již bylo správně těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.
Důvody, pro které odvolací soud i dovolací soud aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými výroky těchto soudů, přičemž stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu