ECLI:CZ:US:2018:4.US.2484.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2484/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem Pardubice, gen. Svobody 339, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. 4 Tdo 376/2017-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. 5 To 230/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2016 sp. zn. 3 T 122/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušen v celém rozsahu a stěžovatel nově uznán vinným pouze ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a k trestu propadnutí věci. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
II.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy své závěry vystavěly na skutečnostech, které jsou v extrémním rozporu zejména s předloženými znaleckými posudky. Ohrazuje se proti tomu, z jakých důvodů Nejvyšší soud odmítl jeho námitku podjatosti soudu prvního stupně, kterou uplatnil v rámci svého odvolání i dovolání, přičemž své přesvědčení o zásahu do nestrannosti soudu vysvětluje tím, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 jednal mimo řízení pravděpodobně s policejním orgánem, dalšími osobami a zcela určitě s Generální inspekcí bezpečnostních sborů, od nichž získával účelové a zkreslené informace. Podle stěžovatele v průběhu hlavního líčení nebyl dán obhajobě dostatečný prostor klást dotazy svědkovi a vyjádřit se ke svědecké výpovědi.
Stěžovatel dále namítá, že policejní orgán zajistil některé důkazy v rámci ohledání, které bylo prováděno bez příkazu k domovní prohlídce, přestože on sám nedal k domovní prohlídce svého bytu souhlas a nesouhlasil ani se vstupem policejního orgánu do svého obydlí. Má přitom za to, že v daném případě mohlo být ohledání prováděno pouze za podmínek uvedených v §82 a §83 trestního řádu, takže všechny důkazy zajištěné při tomto úkonu byly podle jeho názoru získány nezákonným způsobem. Stěžovatel uvádí, že také některé další provedené důkazy byly procesně nepoužitelné. Brojí i proti uloženému trestu propadnutí věci, neboť má za to, že soudy neprovedly jediný důkaz ke zjištění, že byl vlastníkem věci či jejím oprávněným držitelem.
III.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před soudem, jakož i průběh a nejdůležitější výsledky provedeného dokazování. Ve vztahu k námitce podjatosti uvedl, že samosoudkyně rozhodující ve věci nezná obžalovaného ani jeho obhájce, nemá k nim žádný vztah a ohrazuje se proti tomu, že by mimo hlavní líčení jednala se zástupci Generální inspekce bezpečnostních sborů. Z pohledu samosoudkyně nedošlo ke krácení práva stěžovatele na obhajobu, byl mu dán dostatečný prostor k relevantnímu vyjádření, přičemž však jeho jednání muselo být v průběhu hlavního líčení korigováno tak, aby byla zachována vážnost a důstojnost soudního jednání, zejména aby stěžovatel s obhájci opakovaně nepřerušoval výpovědi svědků a znalců.
Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž byly jednotlivé námitky stěžovatele vypořádány.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření stručně uvedl, že námitky stěžovatele nemají ústavněprávní přesah, a to včetně polemiky stěžovatele s výkladem a aplikací norem trestního práva hmotného i procesního. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu, zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Trestní soudy dostatečně a srozumitelně vysvětlily své úvahy, jimiž se řídily při vyhodnocení provedených důkazů a vytváření právních závěrů. Odkázat lze v tomto směru zejména na napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (č. l. 11-12). Ústředním důkazem přitom byly střelné zbraně, munice a rozbušky, které byly zajištěny v bytě stěžovatele a k jejichž držení stěžovatel neměl příslušné oprávnění. Z tohoto důvodu se Ústavní soud soustředil především na námitku stěžovatele, že k zajištění těchto důkazů došlo nezákonným způsobem, neboť ohledání prováděné v jeho bytě, v jehož rámci byly uvedené věci zajištěny, bylo uskutečněno bez příkazu k domovní prohlídce a bez jeho souhlasu.
Z protokolu o ohledání a z úředních záznamů, které tvoří součást trestního spisu, vyplývá, že k ohledání v bytě stěžovatele došlo v návaznosti na výbuch, ke kterému v tomto bytě došlo v noci ze 14. 9. 2012 na 15. 9. 2012. S ohledáním bylo započato v noci, policejní orgány přitom zjistily přítomnost zbraní, munice a potenciálních výbušnin, načež byla nařízena evakuace domu a prohlídka byla pro nedostatek světla a kvůli vysokému riziku úrazu zúčastněných osob přerušena a byt byl zapečetěn a střežen. K dokončení ohledání došlo ráno dne 15. 9. 2012, přičemž policejní orgány neznaly příčinu prvotní exploze, a proto se důvodně domnívaly, že stále existuje naléhavé nebezpečí. Až po ukončení ohledání byl na základě vyjádření pyrotechnika učiněn závěr, že v bytě bez pohybu jiných osob nehrozí opětovné nebezpečí požáru nebo exploze.
Z uvedených skutečností je patrné, že po celou dobu trvání ohledání byly splněny podmínky stanovené §83c odst. 1 trestního řádu pro vstup policejního orgánu do obydlí, jiných prostor a na pozemek, neboť věc nesnesla odkladu a vstup policejního orgánu byl nezbytný pro ochranu života a zdraví osob a pro odvracení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.
Ústavní soud dále konstatuje, že z protokolu o ohledání je zřetelně seznatelné, že v průběhu tohoto úkonu se policejní orgány omezily na pasivní přímé pozorování tak, jak to předpokládá ustanovení §113 odst. 1 trestního řádu. S přihlédnutím k tomu, že úkon probíhal v bytě, v němž došlo k výbuchu a který byl v důsledku toho ve značně poškozeném stavu, lze tedy jednoznačně učinit závěr, že úkony prováděné policejními orgány ve stěžovatelově bytě neměly povahu intenzivní a invazivní operace, která by musela být podrobena přísnějšímu právnímu režimu domovní prohlídky podle §82 a násl. trestního řádu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/14), takže je skutečně lze posuzovat jako ohledání. Důkazy zajištěné v jeho průběhu tak byly získány zákonným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelem namítanou podjatost soudce soudu prvního stupně, má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud se s ní v napadeném usnesení vypořádal zcela adekvátním způsobem. Své tvrzení o informacích, které soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 měl mimo hlavní líčení získávat od osob z Generální inspekce bezpečnostních sborů, stěžovatel nedoložil žádným konkrétním důkazem a neuvedl ani žádné jiné konkrétní skutečnosti, které by mohly zpochybňovat nestrannost soudce nalézacího soudu.
Ústavní soud neshledává důvodnou ani námitku týkající se údajného krácení práv obhajoby v průběhu hlavního líčení, kdy soud neposkytl dostatečný prostor pro kladení otázek a vyjádření k jednotlivým důkazům. S touto námitkou se dostatečně vypořádal Městský soud v Praze, který v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 10-11) odkazoval na obsah protokolů o hlavních líčeních a na zvukové záznamy z nich, přičemž zdůraznil, že stěžovatel i jeho obhájci dostávali dostatek prostoru k dotazům na svědky a další vyslýchané osoby. Jestliže v průběhu hlavního líčení samosoudkyně korigovala projevy stěžovatele a jeho obhájců s cílem zajistit plynulý a důstojný průběh hlavního líčení, což zahrnovalo i poučení o možných důsledcích jejich nevhodného chování, šlo o zcela legitimní postup, který nepředstavoval zásah do práva stěžovatele na obhajobu.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku směřující proti uloženému trestu propadnutí věci, a to dvou střelných zbraní, nábojů a dvou rozbušek. Také s touto námitkou se totiž plně vypořádal ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (č. l. 13), který poukázal jednak na skutečnost, že sám stěžovatel v průběhu řízení vlastnictví k předmětným věcem nerozporoval a vystupoval jako jejich vlastník, a jednak na ustanovení §135 trestního zákoníku, podle něhož věc náleží pachateli i tehdy, jestliže s ní jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám. Ani Ústavní soud proto neshledal žádné překážky k uložení trestu propadnutí věci.
V.
Jak je zřejmé, Ústavní soud v obsahu napadených rozhodnutí ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu