ECLI:CZ:US:2018:4.US.2521.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2521/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. V., t. č. Věznice Bělušice, P. O. BOX 1, Bečov u Mostu, zastoupeného Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 22. května 2018 č. j. VDV 401/2018-7 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 5. března 2018 č. j. KDV 502/2018-16, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených vyrozumění
Ústavní stížností ze dne 23. 7. 2018, doplněnou podáním ze dne 2. 8. 2018, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených vyrozumění, jimiž byl informován o výsledku přezkumu postupu Vězeňské služby České republiky (dále jen "vězeňská služba") při výkonu jeho vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně (dále jen "vazební věznice").
Z obsahu napadených vyrozumění vyplynulo, že k podnětu stěžovatele Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "KSZ") prošetřilo podmínky, za jakých byl stěžovatel vzat a následně držen ve výkonu vazby (po určitou dobu) bez informací o ustanoveném obhájci. KSZ konstatovalo, že vězeňská služba postupovala plně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby. Ověřilo, že stěžovatel byl přijat do vazební věznice na základě písemného příkazu soudu vydaného na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. 70 Nt 3613/2017 o vzetí do vazby a že opatřením téhož soudu z téhož dne byl stěžovateli ustanoven obhájce Mgr. Michal Zahuta. KSZ zjistilo, že opatření o ustanovení obhájce bylo doručeno vězeňské službě dne 27. 12. 2017 a následujícího dne byl stěžovatel uvědoměn o jménu obhájce a kontaktu na něho. Postup státního zástupce KSZ přezkoumalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "VSZ"), které potvrdilo postup i závěry KSZ jako správné.
Z dalších příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že obsahově shodnou stížností se zabývala i vězeňská služba (ředitel brněnské vazební věznice a generální ředitel vězeňské služby), která u zaměstnanců vazební věznice neshledala žádné pochybení, které by nasvědčovalo bránění stěžovateli v kontaktu s jeho obhájcem.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel uvedl, že byl omezen na osobní svobodě Policií České republiky ve dnech 16. 12. 2017 až 19. 12. 2017 a vězeňskou službou ve dnech 19. 12. 2017 až 29. 12. 2017, přičemž po celou dobu neměl žádné informace o svém obhájci v trestní věci vyžadující nutnou obhajobu. V době výkonu vazby opakovaně žádal vězeňskou službu o umožnění porady s obhájcem a informoval státní zastupitelství, policii, soudy, Českou advokátní komoru a Kancelář Veřejného ochránce práv o porušování svých práv. Spojení na svého obhájce obdržel dne 29. 12. 2017 a téhož dne ho telefonicky kontaktoval. Porada s obhájcem proběhla dne 2. 1. 2018 a až tento den bylo fakticky naplněno jeho právo na právní pomoc a obhajobu. Stěžovatel zpochybnil, že by opatření soudu ze dne 19. 12. 2017 o ustanovení obhájce bylo doručeno vězeňské službě až dne 27. 12. 20174, nicméně pokud by tomu tak bylo, je namístě shledat pochybení Městského soudu v Brně spočívající v nepřiměřeném prodlení při jeho doručování. Stěžovatel navrhl, aby napadená vyrozumění Ústavní soud zrušil, neboť KSZ i VSZ přehlédly objektivní fakt, že stěžovatel neměl v době od 19. 12. 2017 do 29. 12. 2017 přístup k právní pomoci ustanoveného obhájce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Na základě odůvodnění napadených vyrozumění lze konstatovat, že stížnost stěžovatele byla po obsahové stránce posouzena jako podnět k výkonu dozoru nad dodržováním právních předpisů při výkonu vazby (§29 odst. 1 zákona o výkonu vazby). Příslušné KSZ se jí zabývalo, na základě spisové dokumentace prověřilo postup vězeňské služby, kterou vyhodnotilo jako bezchybnou, a svoje závěry stěžovateli sdělilo. Postup KSZ přezkoumalo podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, VSZ, které ve shodě s KSZ zopakovalo, že námitky stěžovatele o držení ve vazbě bez obvinění a bez obhájce byly na základě obstaraných listin a učiněných zjištění jednoznačně vyvráceny. Ústavní soud po přezkoumání napadených vyrozumění z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, neboť shledal, že jak dozorové KSZ, tak i orgán dohledu (VZS), věnovaly prošetření stížnosti stěžovatele náležitou pozornost a o svých zjištěních a hodnocení postupu vězeňské služby stěžovatele přiměřeným způsobem informovaly.
Stěžovatel zpochybnil termín doručení opatření soudu o ustanovení obhájce vězeňské službě dne 27. 12. 2017. Jeho pochyby, formulované zcela obecně, nebyly s to zvrátit zjištění, která v tomto směru učinilo KSZ (a shodně s ním i orgány vězeňské služby), neboť stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl jediný relevantní argument, na kterém zakládal svoje tvrzení, že tomu bylo jinak.
Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovatelovu tvrzení o porušení práva na obhajobu tím, že po určitou dobu neměl přístup k právní pomoci obhájce. Je třeba mít na paměti, že stěžovateli byl v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu ustanoven obhájce, který obhajobu převzal. Je skutečností, že po určitou dobu - v průběhu doručování opatření soudu do vazební věznice (a ustanovenému obhájci) - stěžovatel nebyl a prakticky ani nemohl být ve spojení se svým obhájcem. To však samo o sobě neznamená, že došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na obhajobu, resp. práva na právní pomoc. Ústavní soud připomíná, že účelem Listiny a Úmluvy není garantovat práva teoretická či iluzorní, ale práva skutečná a účinná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 28/12 ze dne 3. 4. 2012, N 72/65 SbNU 17). Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že v jím označeném časovém rozmezí byly vůči němu činěny ze strany orgánů činných v trestním řízení či ze strany vězeňské služby právní úkony, u kterých byla nezbytně nutná přítomnost ustanoveného obhájce, resp., že by absence obhájce u těchto úkonů představovala porušení zákonných norem v takovém rozsahu, že byla zasažena sama podstata ústavní garance práva na obhajobu. Spíše šlo o to, že vazebně stíhaný stěžovatel měl zájem kontaktovat svého obhájce co nejdříve, což v nejbližším možném termínu také učinil.
Stěžovatelovou kritikou postupu Městského soudu v Brně při doručování předmětného opatření se Ústavní soud nezabýval, neboť předmětem jeho přezkumu byl postup KSZ a VSZ, jak ho ostatně stěžovatel sám petitorně vymezil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu