ECLI:CZ:US:2018:4.US.2567.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2567/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jiřího Proučila, zastoupeného JUDr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 33 Cdo 2679/2017-336, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Petra Lišky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastník se v řízení u Okresního soudu v Benešově domáhal proti stěžovateli zaplacení částky 463 235 Kč. Nalézací soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 206 C 27/2014-269, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze zamítl stěžovatelovo odvolání, potvrdil nalézací rozsudek a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud následně odmítl předsedkyní senátu stěžovatelovo dovolání usnesením 17. 4. 2018, č. j. 33 Cdo 2679/2017-336, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, a proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 27. 7. 2018 a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zejména namítá, že jeho dovolání obsahovalo otázku hmotného či procesního práva, která doposud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena. Tím, že Nejvyšší soud formalisticky odmítl dovolání, rozhodl v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva a porušil ústavní zákaz denegatio iustitiae. Za nejzásadnější pochybení považuje stěžovatel skutečnost, že o dovolání rozhodla jen předsedkyně senátu, nikoliv celý senát v souladu s §243c odst. 2 o. s. ř., čímž Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Stěžovatel rovněž namítá, že o dovolání bylo rozhodnuto po více než roce od jeho podání - Nejvyšší soud tedy neprojednal věc bez zbytečných průtahů.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výlučně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud si vyžádal stěžovatelovo dovolání a po jeho přezkoumání dospěl k závěru, že neobsahuje řádně vymezenou otázku hmotného či procesního práva, která by dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Podstatné tedy v posuzované věci je, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti jakožto jedné z jeho obligatorních náležitostí podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance - jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a v dovolacím řízení je povinné zastoupení advokátem. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel nevymezil výslovně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena jinak či doposud nebyla řešena vůbec. Stěžovatel navíc ani v ústavní stížnosti neuvedl, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva měla zakládat přípustnost jeho dovolání.
K námitce porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce lze odkázat na výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, v němž je uvedeno následující: "Vzhledem k argumentaci obsažené zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 849/16 je též nutné vyzdvihnout zřejmý rozdíl mezi posouzením, zda podané dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání), a posouzením, zda je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. V prvním případě Nejvyšší soud posuzuje podání z čistě formálního hlediska a zcela jednoznačně tak dle §243f odst. 2 občanského soudního řádu může (ale nemusí) učinit předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu (obdobně jako podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhoduje o odmítnutí ústavní stížnosti v určitých případech soudce zpravodaj). Teprve následně, pokud dovolání obsahuje veškeré náležitosti, přistupuje Nejvyšší soud k posouzení samotné přípustnosti (viz podrobně usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4974/2016-408 ze dne 15. 12. 2016, proti kterému byla podána ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1427/17 ze dne 30. 5. 2017)." S ohledem na uvedené lze proto dospět k závěru, že stěžovatelovo právo na zákonného soudce nebylo porušeno tím, že o odmítnutí dovolání (jen) pro jeho formální vady rozhodla předsedkyně senátu. Nadto však lze uvést, že případný kasační výrok nálezu Ústavního soudu by ani tak nemohl vést k jinému závěru Nejvyššího soudu, než k odmítnutí stěžovatelova dovolání z důvodu absence řádného vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že Nejvyšší soud měl o odmítnutí dovolání z ryze formálních důvodů rozhodnout dříve; nicméně doba cca jednoho roku ode dne podání dovolání nedosazuje intenzity porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
S ohledem na vše shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Nejvyššího soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu