ECLI:CZ:US:2018:4.US.2635.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2635/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 727/39, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2018 č. j. 19 Co 114/2018-68 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. února 2018 č. j. 4 C 32/2017-42, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vede jako žalobce řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejšímu účastníkovi řízení o přiznání omluvy a zaplacení částky 500 000 Kč. V rámci tohoto řízení podal žádost o ustanovení právního zástupce podle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Tuto žádost obvodní soud napadeným usnesením zamítl. Dle soudu se tento institut má využít zejména v případech, kdy jde o skutkově nebo právně složitou věc. Z obsahu podání stěžovatele je pak dle soudu zřejmé, že je schopen hájit svá práva i bez advokáta. Sám například reagoval na výzvu soudu ohledně odstranění vad žaloby. V dřívějším řízení u obvodního soudu rovněž zvládl vystupovat bez advokáta.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Rovněž dle městského soudu slouží institut ustanovení právního zástupce k poskytnutí nezbytné ochrany práv účastníků řízení, která jsou zejména hodně složitá. Potřeba takové ochrany může rovněž vyplývat z úrovně podání, kterými se nezastoupený účastník na soud obrátil. Podle městského soudu není dána složitost věci a stěžovatel dosud prokázal dobrou orientaci v právním řádu, jeho podání jsou srozumitelná, logická a obsahují odkazy na ustanovení právního řádu i judikaturu. Hlavním úkolem žalobce je vymezení rozhodujících skutečností a označení důkazů a dále vymezení toho, čeho se žalobce domáhá. Náležitostí žaloby není právní posouzení věci, neboť to činí soud bez ohledu na návrh účastníka. Městský soud tedy zvážil složitost případu a procesní schopnosti stěžovatele, a dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky podle §30 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy se nedostatečně zabývaly podmínkami, za kterých je třeba účastníkovi řízení ustanovit zástupce. V podstatě se spokojily jen s lakonickým konstatováním, že podmínky naplněny nejsou, aniž by v tomto směru uvedly jakákoliv relevantní tvrzení. Argumentaci soudů stěžovatel nepovažuje za přiléhavou vzhledem ke svému postavení a předmětu daného řízení (žaloba na ochranu osobnosti). Dle stěžovatele soudy vůbec nepřihlédly k faktu, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, a to v režimu zvýšené ostrahy. To v podstatě brání stěžovateli v práci s aktuální právnickou literaturou a judikaturou. V občanskoprávním řízení navíc nedochází k žádnému hmotněprávnímu poučení ze strany soudu. Proti stěžovateli pak stojí vedlejší účastník, vybavený širokým právním aparátem. Stěžovatelova představa o právu je víceméně laická a nelze ji postavit na roveň právního profesionála. Skutečnost, že stěžovatel doposud dokázal vystupovat sám, je pro další postup v řízení irelevantní. Opačným postupem je nutně porušen princip rovnosti účastníků řízení. To dle stěžovatele vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Soudy nevzaly dle stěžovatele v potaz jeho majetkové poměry a možnost je při výkonu trestu odnětí svobody zlepšit. Navíc je stěžovatel zatížen exekucemi. To by měl být dle stěžovatele jeden z rozhodujících faktorů. Samotné soudní řízení pak stěžovatel nehodnotí jako běžné. Problematiku na ochranu osobnostních práv považuje stěžovatel za jednu z nejkomplikovanějších právních oblastí. Věc je o to komplikovanější, že k zásahu do práv mělo dojít v souvislosti s nezákonným postupem Policie České republiky. Není tedy zřejmá ani otázka pasivní legitimace. Proto je v této oblasti nutná pomoc právního profesionála. Městský soud pak v napadeném rozhodnutí nereagoval ani na všechny námitky. Stěžovatel ve svých podáních uváděl tuzemskou i cizozemskou judikaturu, která byla přiléhavá k jeho případu. Soudy ji však ignorovaly. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud především nemohl přisvědčit stěžovatelově argumentaci, že soudy svůj postup náležitě neodůvodnily a nereagovaly na relevantní námitky. Jak je patrné i z toho, co bylo výše uvedeno, věnovaly soudy odůvodnění svého postupu značný prostor. Jejich závěry přitom plně odpovídají znění i smyslu relevantních zákonných ustanovení (zejména §30 občanského soudního řádu). Z odůvodnění je zřejmé, že soudy vzaly všechny stěžovatelem namítané okolnosti v potaz a zvážily jejich relevantnost pro přiznání stěžovatelova nároku. Ústavní soud přitom není další instancí soustavy obecných soudů, aby mohl sám takové posouzení provést znovu. Jeho úkolem je pouze přezkoumat, zda soudy neporušily některou z ústavních zásad, zejména zda nepostupovaly svévolně nebo v rozporu s ústavními právy účastníka řízení. Tak tomu však v dané věci nebylo.
8. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení třeba uvést, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu ústavní pořádek nezaručuje absolutní procesní rovnost účastníků řízení, která ostatně není reálně dosažitelná [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.) a v něm uvedenou judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Rovnost účastníků řízení se v první řadě týká jejich právního postavení, tedy zejména rozsahu jejich procesních oprávnění. Ústavní pořádek pak účastníkům dále nezajišťuje totožné, nebo dokonce ani srovnatelné materiální podmínky. Ústavním právem každého účastníka soudního řízení je "pouze" to, aby se mu dostalo reálné možnosti obstarat si takovou právní pomoc, která je pro ochranu jeho práv nezbytná. Přesně tento účel obecné soudy v napadených rozhodnutích sledovaly a dospěly s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu k závěru, že stěžovatel (přinejmenším prozatím) pro ochranu svých práv právního zástupce nepotřebuje. Stěžovatelovy námitky jsou na rozdíl od odůvodnění napadených rozhodnutí značně obecné (vytržené z kontextu celkového řízení), a proto jsou z větší části irelevantní. Určitou nutnou faktickou nerovnost mezi účastníky řízení mohou soudy přiměřeně kompenzovat jiným postupem (například jinak formulovanými výzvami či poučeními).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu