ECLI:CZ:US:2018:4.US.2636.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2636/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Lenky Pokorné, zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. 33 Cdo 2883/2017-217, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 14 Co 487/2016-187, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a obchodní korporace Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem v Teplicích, Přítkovská 1689, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka je spoluvlastnicí domu, který je posledním v řadě čtyř budov. Každý z domů je připojen vlastním vnitřním vodovodem k vodovodní přípojce ústící do veřejného vodovodu vedlejší účastnice řízení. Přípojka se nachází na cizím pozemku a ve vzdálenosti cca 100 metrů od stěžovatelčina domu; tento stav vznikl před rokem 1989 v rámci podnikové výstavby. Poté, kdy vlastnictví k domům nabylo město D., byly domy nabídnuty ke koupi stávajícím nájemníkům. Stěžovatelka dům koupila, v kupní smlouvě se však zavázala, že uzavře smlouvu o dodávce vody pro všechny čtyři domy a náklady za dodávky bude rozúčtovávat i pro zbylé tři domy, které jsou v současnosti vybaveny podružnými měřidly. Dne 30. 1. 2009 uzavřela stěžovatelka smlouvu o dodávce pitné vody a odvádění odpadních vod s vedlejší účastnicí řízení. V období od 16. 4. 2012 do 30. 1. 2013 vznikla porucha na vnitřním vodovodu vedoucímu k prvnímu domu v řadě, tedy až za vodovodní přípojkou a hlavním měřidlem. Havárie vedla k masivnímu úniku vody do podzemí. Daňovým dokladem ze dne 29. 4. 2013 vyúčtovala vedlejší účastnice řízení stěžovatelce za odebrání 31 627 m3 vody částku 1 297 909 Kč.
Stěžovatelka odmítla za odebranou vodu zaplatit, neboť takové množství vody neodebrala a její převážná část vytekla do země v důsledku poruchy na vodovodním potrubí. Vedlejší účastnice řízení proto podala žalobu u Okresního soudu v Teplicích, který jí zamítl rozsudkem ze dne 26. 2. 2016, č. j. 120 C 136/2013-132, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 14 Co 487/2016-187, změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnicí řízení 232 658 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek nalézacího soudu potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení. Podle odvolacího soudu plyne ze smlouvy o dodávce pitné vody závazek stěžovatelky zaplatit za odebranou vodu, jejíž množství je zaznamenáno na měřidle. Nelze však přehlédnout značný podíl vedlejší účastnice řízení na nastalé situaci, neboť disponuje technickými prostředky, aby nechtěný únik vody včas odhalila do jednoho měsíce. Podle volné úvahy odvolacího soudu jde jeden měsíc k tíži stěžovatelky, která měla kontrolovat vodoměry. Havárie byla odstraněna dne 23. 1. 2013, stěžovatelka je proto povinna zaplatit 232 658 Kč za vodu odebranou v období posledního měsíce do opravy havárie, tj. od 23. 12. 2012 do 22. 1. 2013.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 33 Cdo 2883/2017-217, zamítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu, jinak dovolání odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud se zejména ztotožnil se závěry soudu odvolacího a dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl souladně s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Proti rozsudkům Nejvyššího soudu a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 2. 8. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Stěžovatelka namítá porušení ústavně garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka částečně opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy, zejména namítá, že obecné představě o spravedlnosti nemůže korespondovat stav, ve kterém stěžovatelka odpovídá nejen za úhradu dodávek pitné vody a odvod odpadních vod ze čtyř domů, ale zejména i za všechny náhody, které nastanou za vodoměrem. Stěžovatelka nevěděla, že uzavřením smlouvy s vedlejší účastnicí řízení o dodávkách pitné vody přebírá odpovědnost za veškeré havárie a stěžovatelce nebyla dodána voda do odběrného místa podle smlouvy. Výklad a aplikace právního předpisu provedly obecné soudy mechanicky a formalisticky, což vedlo k nespravedlivému výsledku. Odvolací soud neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem a jeho rozsudek je nesrozumitelný ve způsobu výpočtu ohledně období, za které je stěžovatelka povinna zaplatit za odebranou vodu.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatelčina argumentace je především projevem nesouhlasu se závěry obecných soudů; přednesenou argumentací tak činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při jejich rozhodovací činnosti, nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Dovolací i odvolací soudy se meritem věci zabývaly vyčerpávajícím způsobem, učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily v ústavně konformních mezích.
Je pochopitelné, že stěžovatelka nechce být povinna k úhradě za odebranou vodu, která v důsledku havárie unikla do země. Do vzniklé situace se však stěžovatelka dostala zejména vlastním přičiněním. Situační řešení odběru vody v předmětných čtyřech domech je nešťastné, ale vyplývá z historického kontextu. Do tohoto stavu vstoupila stěžovatelka dobrovolně, stejně jako na základě svobodné vůle uzavřela s vedlejší účastnicí řízení smlouvu o dodávce pitné vody. Chtěla-li stěžovatelka předejít negativním následkům nahodilých havárií nebo nadměrných odběrů vody, měla s ostatními odběrateli vody upravit vzájemné povinnosti smluvně nebo změnit způsob či místo měření vody. Nedostatečná regulace vztahů mezi odběrateli však nemůže jít k tíži vedlejší účastnice řízení, která nesporně dodala značné množství pitné vody, jak bylo zachyceno na měřícím zařízení. Lze kvitovat, že odvolací soud v rámci volné úvahy uložil stěžovatelce povinnost k úhradě vody odebrané pouze v období jednoho měsíce před odstraněním havárie.
S ohledem na vše shora uvedené proto Ústavní soudu dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího soudu ani krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu