ECLI:CZ:US:2018:4.US.2701.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2701/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Bohemia Energy Holding B. V., se sídlem Prins Bernhardplein 200, Amsterdam, Nizozemské Království, zastoupené Markétou Millerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017 č. j. 14 Cmo 5/2017-304, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Tomáše Bárty, 2) Městského soudu Praze, 3) BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Na Poříčí 1046, 1047/24-26, 4) MR COMMUNICATIONS, s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Na Poříčí 1046/24, 5) Hany Písaříkové a 6) Ing. Jiřího Písaříka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2017 Bohemia Energy Holding B. V. (dále jen "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud zrušil výrok II v záhlaví uvedeného rozhodnutí o předběžném opatření.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Vedlejší účastník Tomáš Bárta (dále jen "žalobce") v řízení o určení, že je vlastníkem 10% podílu ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. (dále jen "první žalovaná"), vedeném Městským soudem v Praze (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 73 Cm 218/2014, navrhl, aby nalézací soud předběžným opatřením podle §102 o. s. ř. uložil společnosti MR COMMUNICATIONS, s. r. o. (dále jen "druhá žalovaná"), a současně i stěžovatelce (jako jiné osobě ve smyslu §76 odst. 2 o. s. ř.) povinnost zdržet se zcizení jakoukoliv formou části jejich podílů ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., které mají společně představovat podíl nárokovaný žalobcem, a vykonávat práva společníka spojená s těmito částmi jejich podílů v první žalované.
Dne 16. 11. 2016 usnesením č. j. 73 Cm 218/2014-274 nalézací soud návrh žalobce na nařízení předběžného opatření zamítl.
Dne 5. 6. 2017 usnesením č. j. 14 Cmo 5/2017-304 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 73 Cm 218/2014-274 změnil a mimo jiné předběžným opatřením stěžovatelce uložil povinnost zdržet se zcizení jakoukoliv formou části stávajícího v obchodním rejstříku zapsaného specifikovaného podílu na základním kapitálu první žalované (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky je v různém postavení vedena řada soudních sporů, žalobcem je napadána platnost usnesení přijatých na valných hromadách; řízení dosud nejsou skončena. Podle odvolacího soudu na věc je třeba nahlížet uceleně, ve všech jejích vzájemných souvislostech. S ohledem na obsah spisu a postoje účastníků řízení je zřejmé, že mezi zúčastněnými osobami panují protichůdné vztahy.
Odvolací soud proto na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že v projednávané věci byly naplněny zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření v žalobcem požadovaném rozsahu.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce osvědčil důvody pro nařízení předběžného opatření, prokázal nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, neboť žalovaní a stěžovatelka jej jako společníka neuznávají, usnesení přijatá na žalobcem specifikovaných uskutečněných valných hromadách jsou sporná; je zřejmé, že základní práva garantovaná zákonem a ústavním pořádkem České republiky podílet se na chodu první žalované jsou porušována a minimalizována. Podle názoru odvolacího soudu smyslem předběžného opatření je zabránit nevratným či těžko odčinitelným krokům, což v daném případě je jednání druhého žalovaného a stěžovatelky, vykonávajících sporná práva žalobce jako společníka první žalované, tak aby konečné rozhodnutí mohlo mít pro účastníka vůbec nějaký reálný význam. Odvolací soud dále konstatoval, že předběžné opatření směřuje i proti stěžovatelce, neboť jejích práv a povinností se předmětné opatření rovněž dotýká, když vystupuje jako společník první žalované, na něhož měla přejít část uvolněného podílu žalobce v první žalované.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutím o předběžném opatření bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva zaručeného článkem čl. 11 Listiny.
Právo na spravedlivý proces odvolací soud podle tvrzení stěžovatelky porušil tím, že v rozporu se zásadou audiatur et altera pars a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl, aniž by jí dal možnost se k odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 73 Cm 218/2014-274 vyjádřit. Napadený výrok II rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka považuje za nedostatečně odůvodněný.
K zásahu do vlastnického práva podle tvrzení stěžovatelky došlo tím, že byla omezena v právu nakládat s částí svého podílu. Dle jejího názoru došlo též k nepřímému zbavení možnosti podnikat jako investor v rozporu s článkem 5 Dohody mezi ČSFR a Nizozemským královstvím o podpoře a vzájemné ochraně investic.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a konstatuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, které bylo vydáno v řízení, které dosud nebylo skončeno, jehož stěžovatelka není účastníkem, nicméně v němž jí byly uloženy povinnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech a povinnostech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva na soudní ochranu soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky [nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)].
S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal především v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud v rozporu s požadavky spravedlivého procesu jí nedal možnost vyjádřit se k odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 73 Cm 218/2014-274, o zamítnutí návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření.
Ústavní soud obecně připomíná, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení.
S ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody (v civilním procesu např. základní právo na pokojné užívání majetku), lze však i některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, jímž se rozumí především zákonem stanovený postup, v případě stěžovatelky postup souladný s občanským soudním řádem.
Podle ustanovení §75c o. s. ř. o návrhu na předběžné opatření rozhodne předseda senátu bezodkladně (a pouze v případě, kdy není nebezpečí z prodlení, může být o návrhu rozhodnuto s určitým časovým odstupem, i tak ovšem nejpozději do sedmi dnů poté, co byl návrh podán), a bez slyšení účastníků. Předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření, mimo jiné jestliže bude prokázáno, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků. Konkrétní procesní postup vždy závisí na okolnostech případu, a je třeba vždy mít na zřeteli zájem na účinné ochraně subjektivního práva navrhovatele předběžného opatření.
V důsledku nedostatku výslovné právní úpravy - po zrušení ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 - je nutno tyto obecné principy uplatňovat i při rozhodování o odvolání proti usnesením nemeritorní povahy.
V projednávaném případě odvolací soud, jak zřetelně plyne z odůvodnění jeho napadeného usnesení, podrobně zkoumal splnění dvou základních předpokladů, tj. otázku, zda navrhovatel předběžného opatření prokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení (či důvodnou obavu, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen) a zda osvědčil základní skutečnosti, které odůvodňují samotný nárok. Na tyto otázky odvolací soud odpověděl kladně a své závěry dostatečně odůvodnil.
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje výše uvedené požadavky "omezeného testu ústavnosti", neboť bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvedlo důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které odvolací soud usnesení nalézacího soudu změnil, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Ze skutečnosti, že odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 73 Cm 218/2014-274, o zamítnutí návrhu na předběžné opatření, nebylo notifikováno stěžovatelce před vydáním vyhovujícího rozhodnutí odvolacím soudem, nelze s ohledem na okolnosti případu, zákonné lhůty pro vydání předběžného opatření a potřebu ochrany práv navrhovatele předběžného opatření, dovozovat jakékoliv závěry o porušení požadavků spravedlivého procesu. Ústavní soud sice ve svém nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, dospěl k závěru opačnému, nicméně v bodu 13 odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že z citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 nelze dovodit absolutní zákaz změny rozhodnutí nalézacího soudu o předběžném opatření odvolacím soudem.
Ústavní soud též připomíná, že prověřování podmínek pro nařízení předběžného opatření dle §75c odst. 1 a §102 o. s. ř. bylo především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci v souladu s požadavky spravedlivého procesu došlo.
Ústavní soud akceptuje tvrzení stěžovatelky, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zasaženo do základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Dle jeho názoru však nešlo o zásah protiústavní, neboť byl učiněn na základě zákona a sledoval legitimní cíl ochrany práv účastníka civilního řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu