ECLI:CZ:US:2018:4.US.2702.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2702/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Hackerové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem 28. října 851/26, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017 č. j. 30 Cdo 879/2017-220, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Stod, se sídlem nám. ČSA 294, Stod, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 8. 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany osobnosti. Tvrdila, že do jejího práva na ochranu osobnosti neoprávněně zasáhl žalovaný (vedlejší účastník řízení) odůvodněním rozhodnutí vydaného Městským úřadem Stod ze dne 19. 8. 2009 č. j. 1690/09/OV. Žádala uveřejnění písemné omluvy na úřední desce městského úřadu a poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 50 000 Kč.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2013 č. j. 19 C 144/2010-126 zamítl žalobu stěžovatelky. Především měl za to, že ve věci rozhodoval městský úřad v přenesené působnosti, stěžovatelka se tedy měla domáhat náhrady škody od státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2015 č. j. 3 Co 306/2013-155 potvrdil rozsudek krajského soudu.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 30 Cdo 879/2017-220 odmítl dovolání stěžovatelky z důvodu, že stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že její dovolání splňovalo podmínky vyžadované §237 a §241a občanského soudního řádu. Z §237 občanského soudního řádu dle ní neplyne, že by dovolatel byl povinen specifikovat, který z předpokladů přípustnosti dovolání je naplněn. Měla za to, že předložila právní otázky vztahující se k důvodu, pro něž byla její žaloba shledána nedůvodnou, proto se jimi Nejvyšší soud měl zabývat. V dovolání také odkázala na rozhodnutí vrchního soudu v obdobné věci, v němž vrchní soud přiznal žalobci zadostiučinění, rozhodl tedy opačně než v jejím případě. Měla pochybnosti o tom, zda je postup Nejvyššího soudu plynoucí ze změny právní úpravy dovolání v souladu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
11. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že Nejvyšší soud měl o dovolání stěžovatelky rozhodnout meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními předpisy, když dovolání stěžovatelky odmítl. Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 občanského soudního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a občanského soudního řádu) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ustanovení §237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolání je tak přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit.
12. V nálezu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud stvrdil, že vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. náležitost odlišná od dovolacího důvodu) je jednou z povinných náležitostí dovolání. V navazujícím stanovisku pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) shledal Ústavní soud, že §241a odst. 2 občanského soudního řádu sleduje legitimní účel. Dále uvedl, že toto ustanovení "po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Je potřeba znovu zdůraznit, že dovoláním se účastník řízení dostává před jeden z vrcholných orgánů soudní moci a mělo by být samozřejmostí, že jeho advokát bude při řízení před Nejvyšším soudem seznámen s judikaturou vztahující se k věci, která je předmětem řízení. Pokud tato znalost judikatury zároveň může přispět k zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, stěží může zákonné zakotvení povinnosti vyjádřit se v dovolání k prejudikatuře představovat nepřiměřené omezení práva na přístup k Nejvyššímu soudu."
13. V předložené věci stěžovatelka měla za to, že na §237 občanského soudního řádu postačí odkázat. Ve svém dovolání se pak zabývala jen vymezením právních otázek, které chtěla Nejvyššímu soudu předložit k posouzení. Tím by však byl smysl §237 občanského soudního řádu zcela popřen. Stěžovatelka se nemohla důvodně domnívat, že pokud §241 odst. 2 občanského soudního řádu vyžaduje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí pouze uvést, že "spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř.". V podrobnostech lze stěžovatelku odkázat na citované stanovisko pléna Ústavního soudu, které se náležitostmi dovolání zabývalo.
14. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatelky odmítl z důvodu, že stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27 března 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu