ECLI:CZ:US:2018:4.US.271.17.1
sp. zn. IV. ÚS 271/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Města Rudolfov, se sídlem Hornická 11/1, Rudolfov, zastoupeného JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Krajinská 31, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 4076/2016-418, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2016 č. j. 22 Co 2291/2015-397 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2015 č. j. 9 C 328/2010-357, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem (v pořadí druhým), ve věci žalobkyně (KLS ELEKTRO, spol. s r. o.) proti žalovanému stěžovateli o zaplacení částky 305 640 Kč s příslušenstvím, mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni předmětnou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen žalobkyni na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 293 857 Kč (výrok II.). Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 35 719 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním posouzením věci okresním soudem, odkázal na jeho odůvodnění napadeného rozsudku, dovodil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k vlastnímu tvrzení o závazku žalobkyně doručit příslušnou dokumentaci společnosti E.ON Česká republika, s. r. o.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné. Stěžovatel totiž nedostál požadavku, aby v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když tento požadavek je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tvrzení stěžovatele, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241 a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolací soud v této souvislosti připomněl řadu vlastních judikátů, které svědčí o nutných požadavcích přípustnosti dovolání, jímž však stěžovatel svým vadným podáním nedostál. Přípustnost dovolání tak nemohou založit ani námitky stěžovatele, že odvolací soud bez dalšího převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady napadeného rozhodnutí, tedy že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; takové vady však nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.). Soud konečně odmítl dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, a to z důvodu objektivní nepřípustnosti dovolání v této části, neboť se jedná o výrok o peněžitém plnění v rozsahu nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Stěžovatel po rekapitulaci dosavadního procesního vývoje konstatoval, že závazek žalobkyně doručit příslušnou dokumentaci společnosti E.ON Česká republika, s. r. o. nebyl sjednán písemně, že důkazní břemeno nese on sám, čímž si svou pozici ztížil, avšak domníval se, že jedná s korektním subjektem. Nalézací soud však nesplnil svou povinnost, neboť konkrétní důkazy nehodnotil samostatně ani vzájemně ve všech souvislostech a navíc neuvedl důvody, pro které by je shledával za nevěrohodné, nezákonně získané či nepodstatné. Nápravu ostatně nesjednal ani odvolací soud. Stěžovatel, který legitimně očekával, že se mu dostane spravedlnosti a přesvědčivého rozhodnutí, se proto cítí poškozen a vyslovil přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud dále připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z citovaného stanoviska Ústavního soudu také vyplývá, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu