ECLI:CZ:US:2018:4.US.2717.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2717/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Františka Brychty a Hany Brychtové, oba zastoupeni Mgr. Kamilou Dusíkovou, advokátkou se sídlem Leopolda Pokorného 37, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017 č. j. 29 A 145/2016-88 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 9 As 102/ 2017-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nečinnosti správních orgánů a následného nesprávného postupu soudů, které zamítly žalobu stěžovatelů a uvedenou nečinnost aprobovaly. Dále namítají podjatost soudců Krajského soudu v Brně.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29 A 145/2016 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé dne 22. 9. 2015 navrhli podle §80 správního řádu opatření proti nečinnosti stavebního úřadu (Městského úřadu Moravské Budějovice), který má v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejšího účastníka. Krajský úřad Kraje Vysočina dne 4. 8. 2016 pod č. j. KUJI 60667/2016 OŽPZ 2175/2016 PP-2 podaný návrh odložil bez dalších opatření jako nedůvodný, neboť nečinnost vedlejšího účastníka nezjistil. Stěžovatelé následně požadovali, aby Krajský soud v Brně vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost vydat rozhodnutí o změně stavby před dokončením, povolené stavebním povolením ze dne 16. 9. 2013 č. j. MUMB/OŽP/18639/2013-Ho, týkajícím se vodního díla Oprava inž. sítí v ul. Peroutkova, Veverkova, Nerudova, Moravské Budějovice - SO 02 - oprava kanalizace. Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelů a následně Nejvyšší správní soud zamítl jejich kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než Ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatelé uplatnili v řízení před správními soudy a s nimiž se tyto již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Brně se podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti postupu správních orgánů. Zvláště zevrubně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak oba soudy zabývaly konkrétními žalobními námitkami stěžovatelů, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelů došly správní soudy k závěru, že správní orgány nepochybily, když v souladu s §121 odst. 1 stavebního zákona nezahájily řízení o změně stavby před dokončením. Oba soudy odkázaly na §118 odst. 3 stavebního zákona, na jehož základě stavební úřad může povolit změnu stavby před jejím dokončením pouze na žádost stavebníka nebo jeho právního nástupce (a nikoli stěžovatelů). Soudy proto dospěly ke správnému a ústavně konformnímu závěru, že vedlejší účastník neměl povinnost vydat rozhodnutí o změně stavby před dokončením, jelikož žádný právně relevantní návrh nebyl podán. Jak krajský, tak i kasační soud na námitky stěžovatelů náležitě reagovaly a uvedené závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
Pokud jde o námitku podjatosti soudců Krajského soudu v Brně, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelé měli možnost tuto námitku vznést v kasační stížnosti, aby se jí Nejvyšší správní soud mohl zabývat. Pokud tak neučinili, ač měli k takovému postupu příležitost, a tento argument používají v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09). Takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje totiž Ústavní soud za nepřípustné a jejich projednání by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž podle čl. 4 Ústavy ochrana všech základních práv a svobod přísluší (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dále podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu