ECLI:CZ:US:2018:4.US.2727.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2727/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pharm. Dr. Tanasise Vlachopulose, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále č. j. 8 C 292/2005-430 ze dne 23. 4. 2014, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 8 C 292/2005-434 ze dne 23. 6. 2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 399/2014-462 ze dne 11. 11. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2020/2015-489 ze dne 23. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl dotčen ve svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měl být porušen princip rovnosti před zákonem dle čl. 1 Listiny, zákaz libovůle dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a též čl. 90 Ústavy, v souladu s nímž jsou soudy povolány především k ochraně práv.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Bruntále (dále též „okresní soud“) bylo pod sp. zn. 8 C 292/2005 vedeno řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím se po žalovaném MUDr. Zdeňku Černém domáhal zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Rozsudkem č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009 okresní soud žalobu zamítl, přičemž jeho rozhodnutí bylo posléze potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“) č. j. 56 Co 67/2010-308 ze dne 29. 4. 2010. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 4567/2010-337 ze dne 30. 11. 2010 odmítl jako nepřípustné pro neexistenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu.
Dne 26. 10. 2012 stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009 žalobu pro zmatečnost, a to z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), a současně i žalobu na obnovu řízení. Důvod pro zrušení citovaného rozsudku stěžovatel shodně u obou žalob spatřoval ve skutečnosti, že ve věci u okresního soudu jednal a rozhodoval soudce JUDr. Jan Novák, u něhož byly dány podmínky pro jeho vyloučení, neboť mezi ním a žalovaným existoval v době jeho rozhodování, i v době před ním, vztah lékaře a pacienta. O podjatosti uvedeného soudce svědčil podle stěžovatele rovněž způsob vedení předchozího řízení.
Napadeným usnesením č. j. 8 C 292/2005-430 ze dne 23. 4. 2014, ve znění opravných usnesení č. j. 8 C 292/2005-434 ze dne 23. 6. 2014 a č. j. 8 C 292/2005-444 ze dne 1. 8. 2014, okresní soud žalobu na obnovu řízení (výrok I.) i žalobu pro zmatečnost řízení (výrok II.) zamítnul a stěžovatele zavázal k úhradě nákladů řízení žalovanému v částce 69 353,10 Kč (výrok III.). Nalézací soud měl za prokázané, že soudce okresního soudu JUDr. Jan Novák byl skutečně pacientem žalovaného jakožto lékaře, a to ve dvou případech v roce 1996 a 2001, kdy u žalovaného absolvoval vyšetření na specializovaném přístroji. Žalovaný nicméně nebyl jeho ošetřujícím lékařem, ke kterému by JUDr. Novák docházel na pravidelné prohlídky, a předmětem poskytnuté zdravotní péče nebyl ani úkon směřující k záchraně života pacienta. Bez povšimnutí nebyl ponechán rovněž časový odstup mezi poskytnutím úkonů zdravotní služby (v roce 1996 a 2001) a zahájením řízení, k němuž došlo v roce 2005. Na podkladě řečeného dospěl okresní soud k závěru, že v daném případě se nemohlo jednat o vztah lékaře a pacienta takové intenzity, který by zavdával pochybnost o nepodjatosti JUDr. Nováka v kauze žalovaného, a proto rozhodl, jak shora uvedeno.
K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením č. j. 56 Co 399/2014-462 ze dne 11. 11. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku III., a to tak, že uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech prvostupňového řízení částku 21 618 Kč. V napadené části o věci samé, tj. ve výroku II. bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno s tím upřesněním, že se zamítá žaloba pro zmatečnost rozsudku okresního soudu č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009. Stěžovatel byl nakonec zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud sice souhlasil se závěrem okresního soudu, že nebyla prokázána existence zmatečnostního důvodu podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tj. že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nicméně tento aspekt z hlediska zamítnutí žaloby označil za „druhořadý“. Odvolací soud vycházel primárně z toho, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. jsou rozhodnutí, jimiž bylo řízení před soudy skončeno. Jinými slovy, za situace, kdy v původním řízení rozhodl ve věci samé odvolací soud, lze žalobu pro zmatečnost podat buď jen proti jeho rozhodnutí, nebo vedle něj i proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Pakliže tedy stěžovatel v projednávaném případě žalobou pro zmatečnost napadl jen rozsudek okresního soudu č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009, a nikoliv též rozsudek krajského soudu č. j. 56 Co 67/2010-308 ze dne 29. 4. 2010, směřoval tím žalobu proti nezpůsobilému předmětu řízení. Soudu prvního stupně přitom podle odvolacího soudu nesvědčila v tomto ohledu poučovací povinnost, neboť stěžovatel byl při podání žaloby pro zmatečnost zastoupen advokátem a nejednalo se o procesní poučení o procesních právech a povinnostech účastníka podle §5 o. s. ř. Odvolací soud dále podotkl, že žaloba netrpěla žádnými vadami, které by bránily jejímu věcnému projednání. Co se týče možnosti zjednat nápravu změnou žaloby spočívající v jejím rozšíření o žalobu pro zmatečnost také proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 4. 2010, tento postup dle odvolacího soudu přicházel v úvahu jen ve lhůtách uvedených v ustanovení §234 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. v projednávaném případě nejpozději do 10. 6. 2014.
Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 2020/2015-489 ze dne 23. 6. 2015 odmítl jako nepřípustné.
S popsaným výsledkem řízení se stěžovatel neztotožnil. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy přepjatě formalistickým výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu zamezily realizaci jeho práva na přístup k soudu. Stěžovatel připustil, že žalobu pro zmatečnost podal pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, učinil tak ovšem v domnění, že následně vydaná rozhodnutí zmatečnostní vadou zatížena nejsou a tudíž je nelze žalobou postihnout. Dle jeho názoru občanský soudní řád výslovně nestanoví, které rozhodnutí, zda soudu prvního či druhého stupně, má být napadeno za situace, kdy zmatečnostní vadou trpí pouze rozhodnutí prvého stupně. Z dikce ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. plyne podmínka, že napadené rozhodnutí musí být pravomocné, což v tomto řízení bylo splněno. Stěžovatel měl naopak za to, že argumentace obecných soudů neobstojí, neboť by, striktně vzato, aplikaci žaloby pro zmatečnost v podobném případě vylučovala. K podpoře svých úvah stěžovatel poukázal na procesní postup Ústavního soudu, který v případě, že rozhodnutí Nejvyššího soudu samo o sobě vadné není, ruší nálezem pouze ústavně nekonformní rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dle náhledu stěžovatele se jedná „o stejný myšlenkový pochod a tedy na jeho pojetí zmatečností žaloby nelze nahlížet odlišnou perspektivou, a to zejména za situace, kdy rozhodnutí Krajského soudu toliko potvrzuje rozhodnutí nalézacího soudu…“. Stěžovatel dále obecným soudům vytýkal, že nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, příkladmo nálezy sp. zn. II. ÚS 349/05 ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012 či sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, ze kterých pro ně vyplývá povinnost volit v řízení postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. To v dané věci podle stěžovatele znamenalo, že jej obecné soudy měly vyzvat v souladu s ustanovením §43 o. s. ř. k opravě podání tak, aby odpovídalo jejich formální představě. Odvolací soud stěžovatel pak podrobil kritice za to, že nikterak účastníkům nenaznačil, že hodlá změnit důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně s ohledem na vadné označení předmětu žaloby. Stěžovateli dle jeho slov tímto krajský soud nedal možnost argumentovat ve prospěch nutnosti použití ustanovení §43 o. s. ř. či ustanovení §95 o. s. ř., čímž porušil zákaz překvapivých rozhodnutí a zásadu dvojinstančnosti řízení ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 a sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponoval závěrům obecných soudů o nenaplnění zmatečnostního důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel zdůrazňoval, že podmínka pro vyloučení soudce je splněna nikoliv až tehdy, kdy je jeho podjatost skutečně prokázána, nýbrž již tehdy, jestliže lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Stěžovatel dovozoval, že jím navržené důkazy, z nichž některé obecné soudy odmítly provést, tuto pochybnost ve vztahu k soudci JUDr. Novákovi byly objektivně způsobilé vyvolat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry, k nimž obecné soudy dospěly při projednávání uplatněné žaloby pro zmatečnost, zejména je namířena proti způsobu interpretace ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. K tomu Ústavní soud ustáleně judikuje, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Nic takového v nyní posuzovaném případě nenastalo. Jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární či nadmíru formalistická.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu bylo postupem obecných soudů odepřeno právo na soudní ochranu, přehlíží, že podmínky a podrobnosti výkonu práv dle čl. 36 Listiny jsou upraveny vždy zákonem (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny). Uvedené, krom jiného, znamená, že systému opravných prostředků nelze využívat dle libosti každého z účastníků soudního řízení, nýbrž pouze podle příkazů zákonodárce. Jmenovitě žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, jež slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu pro vady, které představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že při použití mimořádných opravných prostředků dochází k prolomení právní moci a tím i k dotčení právní jistoty účastníků, je namístě ustanovení, která je upravují, vykládat restriktivně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4012/14 ze dne 1. 4. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Předpoklad žaloby pro zmatečnost, pokud jde o způsobilý předmět řízení, je vymezen, oproti opačnému mínění stěžovatele, zcela jednoznačně v §229 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí být napadeno pravomocné rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. Právě tento požadavek stěžovatel svým žalobním návrhem nesplnil. Je s podivem, že stěžovatel, který byl od počátku v řízení před obecnými soudy zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem (týmž jako v řízení před Ústavním soudem), od něhož se mu mělo dostat odborné pomoci, nevěnoval více pozornosti konstrukci žaloby pro zmatečnost, aby tato jako procesní prostředek ochrany práv stěžovatele splňovala účel a naplňovala smysl jejího žalobního žádání a současně byla také procesně účinná. Skutečnost, že tak ke svému prospěchu neučinil, nelze vykládat k tíži obecných soudů a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv. V občanském soudním řízení plně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (právo náleží bdělým), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V projednávané věci stěžovatel žalobním návrhem vymezil předmět vlastního soudního řízení a tomuto pak koresponduje rozhodnutí obecných soudů, resp. soudu odvolacího. Jestliže stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, nezakládá to automaticky opodstatněnost ústavní stížnosti.
V reakci na jednotlivé námitky Ústavní soud dodává, že nelze přistoupit na konstrukci stěžovatele, podle níž postačí žalobu pro zmatečnost směřovat toliko proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které trpí zmatečnostní vadou, a ignorovat meritorní rozhodnutí odvolacího soudu vydané v téže věci. Je třeba si uvědomit, že pokud nedojde zákonem stanoveným postupem k odklizení rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou obecné soudy v předmětné věci znovu jednat. Je tomu tak proto, že v případě úspěchu stěžovatele ve sporu by vedle sebe stála dvě protichůdná pravomocná rozhodnutí v téže věci, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat.
Poukazoval-li stěžovatel na analogii mezi jeho případem a situací, kdy Ústavní soud nálezem zruší rozhodnutí soudů nižších stupňů a ponechá nedotčené rozhodnutí dovolacího soudu, nutno podotknout, že v rozhodovací praxi Ústavního soudu představuje popsaný postup situaci spíše výjimečnou [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 700/05 ze dne 1. 11. 2006 (N 201/43 SbNU 247), sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673), sp. zn. IV. ÚS 822/11 ze dne 22. 4. 2013 (N 61/69 SbNU 165), sp. zn. IV. ÚS 3115/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 17/68 SbNU 229)], přičemž v odůvodnění citovaných nálezů je vždy zdůrazněno, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti má „deklaratorní charakter“ a jeho koexistence s protichůdným rozhodnutím ve věci samé proto nepůsobí z hlediska právní jistoty obtíže. Situace v nyní projednávaném případě je ovšem odlišná, neboť odvolací soud nedeklaroval nepřípustnost uplatněného opravného prostředku, nýbrž rozhodl ve věci samé, když napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Za těchto okolností je stěžovatelem uváděná analogie zjevně nepřiléhavá.
K otázce, zda obecné soudy byly povinny aplikovat ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. a vyzvat stěžovatele k opravě žalobního návrhu, se podrobně vyjádřil již Nejvyšší soud, který prostor pro takový postup v posuzované věci neshledal. Stěžovatel totiž v žalobě pro zmatečnost zcela jednoznačným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem označil za její předmět jen rozsudek okresního soudu č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009. V označení rozhodnutí, proti němuž žaloba pro zmatečnost směřuje, se proto o vadu žaloby či o její neurčitost nejednalo a nešlo ani o to, že by „podání obsahovalo logický a věcný rozpor mezi odůvodněním žaloby a žalobním návrhem včetně vymezení napadeného rozhodnutí“, jak stěžovatel namítal. S výše rekapitulovanou argumentací dovolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje, neboť po skutkové stránce plně koresponduje s obsahem spisu a po stránce právní pak s jeho ustálenou judikaturou. Ta co do poučovací povinnosti ve vztahu k petitu žaloby aprobovala názor, že soud je povinen žalobce poučit a vyzvat k jeho opravě, je-li petit nepřesný, neurčitý nebo nesrozumitelný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 352/2000 ze dne 26. 3. 2002 (N 38/25 SbNU 307)]. Mimo rámec poučovací povinnosti však již stojí formulace žalobního návrhu soudem místo účastníkem řízení [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 153/94 ze dne 18. 4. 1995 (U 10/3 SbNU 345), usnesení sp. zn. I. ÚS 1279/08 ze dne 5. 11. 2008]. Vadou podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle ustanovení §43 o. s. ř., není ani (hmotněprávní) nevhodnost petitu žaloby [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1959/12 ze dne 12. 7. 2012 a nález sp. zn. I. ÚS 63/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 82/8 SbNU 267)]. Nerespektování daných procesních pravidel, o což stěžovatel fakticky usiluje, by naopak dle judikatury Ústavního soudu vedlo k nepřípustnému narušení principu rovnosti účastníků. Odkazuje-li se přitom stěžovatel na vybrané nálezy Ústavního soudu, které podrobovaly kritice obecné soudy za přehnaný formalismus v jejich rozhodovací činnosti, nelze v souvislosti s nimi přehlédnout, že jsou založeny na skutkovém a právním stavu, který je odlišný od nyní přezkoumávané kauzy, a jejich závěry na její poměry tedy nedopadají.
Stran stěžovatelem tvrzené překvapivosti rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu, event. předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat. V posuzované věci podobná situace ovšem nenastala, neboť stěžovatel avizované námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu, vážící se k aplikaci §43 a §95 o. s. ř., uplatnil v podaném dovolání, přičemž Nejvyšší soud na ně zevrubně reagoval, což je patrné i z předchozího odstavce tohoto usnesení.
Za irelevantní, s ohledem na zjištěnou formální neprojednatelnost žaloby pro zmatečnost, považuje Ústavní soud výhrady stěžovatele vůči způsobu, jakým soudy prvního a druhého stupně zhodnotily naplnění zmatečnostního důvodu dle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pro úplnost Ústavní soud nicméně konstatuje, že rovněž v této části jsou napadená rozhodnutí logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jinými slovy, z hlediska ústavnosti jsou plně přijatelná.
Zbývá uzavřít, že se stěžovateli porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nepodařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2018
Tomáš Lichovník
předseda senátu