ECLI:CZ:US:2018:4.US.2729.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2729/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti společnosti AKTIV PRO, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, Povážská Bystrica, M. R. Štefánika 157/45, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2018, č. j. 33 Cdo 1057/2017-171, a proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2016, č. j. 22 Co 331/2016-143, Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. května 2016, č. j. 5 C 245/2014-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 591 706 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil jí povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 173 393 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze shora citovaným usnesením potvrdil výrok I., změnil výrok II. tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů nalézacího řízení 273 654 Kč a uložil jí povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 42 156 Kč. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a uložil jí povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 079 Kč.
Stěžovatelka, právně zastoupena, ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že na základě smlouvy provedla práci, za kterou nedostala zaplaceno v plném rozsahu. V řízení před soudy se domáhala tohoto svého nároku, její žalobě však soudy nevyhověly, neboť přihlédly k absolutně neplatnému ustanovení o smluvní pokutě, kterou žalovaní navrhli započíst. Podle stěžovatelky jsou skutková zjištění soudů v rozporu s provedeným dokazováním, stavba byla předána včas a prodlení, které je stěžovatelce přičítáno k tíži, zapříčinily okolnosti, které nemohla ovlivnit. Nepřezkoumatelný rozsudek nalézacího soudu krajský soud potvrdil, přitom protiústavně zjednodušil předmět řízení na otázku smluvní pokuty a dodržení termínu prací, aniž by přihlédl ke stěžovatelkou předloženým odvolacím námitkám. Nejvyšší soud nesprávně a protiprávně odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, nezohlednil-li vady předchozího řízení a nezabýval-li se dovoláním.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti podrobně popsala, v čem spatřuje pochybení soudů, a to s odkazy na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 61/94, IV. ÚS 182/01, I. ÚS 403/03, I. ÚS 116/05, II. ÚS 169/09, II. ÚS 1404/11, II. ÚS 2172/14, IV. ÚS 233/17) i Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 870/2002, 33 Odo 128/2006), namítla opomenutí důkazů a uvedla, proč je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné a ustanovení o smluvní pokutě absolutně neplatné. Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení o opravných prostředcích soudy pochybily, jestliže nezohlednily její námitky, tvrdí, že je tím zkrácena ve svých právech zakotvených v čl. 2 odst. 2, 4 odst. 4, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně měl být porušen i článek 2 odst. 3 a 90 Ústavy České republiky. Proto stěžovatelka navrhla zrušení všech napadených rozhodnutí.
Jak je patrné z rozhodnutí, přiložených stejnopisů, opravných prostředků, protokolů z jednání i závěrečného návrhu, stěžovatelka setrvává na svých původních tvrzeních ohledně předmětného smluvního vztahu a nebere v úvahu, že soudy její věc posoudily jinak - je přesvědčena, že smlouva byla k její škodě vyložena nesprávně. K tomu Ústavní soud především opakuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně ani neposuzuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a případným porušením běžných práv se zabývá jen tehdy, je-li jím porušeno i základní právo nebo svoboda. Ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, se totiž současně dotýká ústavně zaručených práv.
Účastníci smlouvy se dohodli na pokutě za podmínek, které podle objednatele nastaly - podle stěžovatelky jí byla uložena povinnost za jednání stojící mimo její vůli a vliv, a proto nebylo možné ustanovení o smluvní pokutě aplikovat. Z napadených rozhodnutí je však patrné, že tuto její argumentací soudy podrobně prověřovaly, dospěly ale k odlišnému závěru, který, a to je podstatné, dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Vydal-li nalézací soud z pohledu stěžovatelky stručně odůvodněné rozhodnutí, není je možné jen proto považovat za nepřezkoumatelné; nepřezkoumatelné není ani z toho důvodu, že vyslovené závěry jsou odlišné od požadavku či představ stěžovatelky o výsledku sporu. Nalézací soud vystihl podstatu sporu, interpretoval smluvní ujednání způsobem, který zákon předvídá, a přihlédl přitom i ke změnám učiněným (ne písemně) na základě vzájemné vůle stran. Správnost uvedeného postupu potvrdil krajský soud, který důkladně posoudil odvolací námitky stěžovatelky a dostatečně na ně reagoval. Odůvodnil, proč (a jak dlouho) byla stěžovatelka v prodlení a proč judikát Nejvyššího soudu týkající se smluvní pokuty (sp. zn. 33 Odo 128/2006) na danou věc nedopadá. Nejvyšší soud se ztotožnil s odůvodněním odvolacího soudu, v němž nenalezl stěžovatelkou tvrzené vady, a proto dovolání odmítl.
Z protokolů o jednání je zjevné, že soud prvního stupně vycházel z provedeného dokazování; skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s odlišným závěrem soudů, neznamená zásah do jejích zaručených práv a je pouze polemikou s napadenými rozhodnutími. Soudy rozhodly s přihlédnutím k podstatě a smyslu právní úpravy, v zákonem stanovených mezích (čl. 2 odst. 2 a 4 odst. 4 Listiny) zvážily argumentaci obou stran a po právu přisvědčily protistraně stěžovatelky. Stěžovatelce přitom poskytly možnost realizovat právo na spravedlivé soudní řízení (čl. 36 Listiny), zohlednily její námitky a argumentaci, s níž se vypořádaly, srozumitelně vysvětlily, v čem považují tvrzení stěžovatelky za nesprávné a její odkaz na judikaturu za nepřípadný. Stěžovatelka měla možnost využít všechny procesní nástroje, její neúspěch v řízení však není tvrzeným zásahem do ústavních práv, a to ani do práva vlastnit majetek, neboť soudy v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny, vzaly v úvahu ochranu práv všech účastníků konkrétního sporu (autonomního smluvního vztahu).
S ohledem na uvedené Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu