ECLI:CZ:US:2018:4.US.2741.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2741/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, sídlem v Kladně, Vančurova 1548, zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 3. července 2017, č. j. 1 Nt 253/2017-13, a Policie České republiky, krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno, Obvodního oddělení Kladno, ze dne 16. května 2017, č. j. KRPS-373340-66/TČ-2016-010314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným usnesením uložila Policie České republiky stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč; následnou stížnost proti uložení pokuty Okresní soud v Kladně napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelka je přesvědčena, že pokuta jí byla uložena protiprávně v situaci, kdy opakovaně nevyhověla požadavku policejního orgánu podle §8 odst. 1 trestního řádu, aby poskytla jmenný seznam pacientů s datem narození osob hospitalizovaných na oddělení v době, kdy zde byl spáchán přečin zatajení věci. Stěžovatelka má za to, že při uložení pokuty nepřihlédl policejní orgán ani soud k jejím námitkám; rozhodnutí jsou nepřesvědčivá, nekonzistentní a hrubě odporují judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelka je podle §51 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), povinna zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděla v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Mezi informace uvedené ve zdravotnické dokumentaci tak patří jméno, příjmení, datum narození, ale i označení konkrétního oddělení, kde se ošetřovaný pacient nachází - proto v souladu s §8 odst. 4 trestního řádu odepřela stěžovatelka poskytnout policejnímu orgánu požadované informace s odkazem na jinou státem stanovenou povinnost mlčenlivosti. Stěžovatelka dále uvádí, že neodmítla součinnost bez dalšího, ale požádala o souhlas soudce podle §8 odst. 5 trestního řádu, který jí však nebyl zaslán, byť se na přípis Okresního soudu v Kladně policejní orgán v rozhodnutí o udělení pokuty odvolává. Stěžovatelka je přesvědčena, že k poskytnutí požadovaných informací může podle §51 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách dojít pouze "způsobem, stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení". Souhlas soudu je tedy nezbytný - k tomu odkazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. II. ÚS 2050/14, který se zabýval shodnou problematikou a který policejní orgán i okresní soud ignorovaly.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že pokud by její ústavní stížnost byla odmítnuta, otevřel by se tak prostor pro široké uplatňování analogického postupu orgánů činných v trestním řízení u dalších poskytovatelů zdravotních služeb a vedlo by to k porušování práv pacientů zaručených v čl. 7 odst. 1, 10 odst. 2 a 3 Listiny. Závěrem odkazuje i na nález sp. zn. II. ÚS 2499/14, podle kterého jsou orgány činné v trestním řízení povinny pečlivě zvažovat, v jakém rozsahu bude případný souhlas soudu vydán.
Ústavní soud připojil spisy Okresního soudu v Kladně sp. zn. 26 Nt 251/2017 a 1 Nt 253/2017 a požádal účastníky řízení o vyjádření ke stížnosti. Za Okresní soud v Kladně se vyjádřila soudkyně, která plně odkázala na odůvodnění napadeného usnesení. Za policejní orgán se vyjádřil vedoucí oddělení, který zrekapituloval okolnosti šetřeného přečinu a postup při zjišťování možných svědků. Odkázal pak na obsah usnesení okresního soudu, podle kterého jméno, příjmení a datum narození pacientů zdržujících se blízko místa činu, nelze zahrnout pod povinnost mlčenlivosti. Teleologickým výkladem ustanovení §51 zákona o zdravotních službách je nutné dojít k výkladu, že ne všechny skutečnosti související s hospitalizací mají zdravotní charakter chráněný mlčenlivostí. Výklad provedený stěžovatelkou by mohl vést k absurdním situacím, kdy by ani v případě závažné trestné činnosti pacienta nebyl policii umožněn vstup do pokoje k identifikaci osoby, neboť by údajně mělo jít o informaci podléhající lékařskému tajemství.
Stěžovatelka ve své replice odmítla tvrzení policejního orgánu o věcném rozsahu stanovené mlčenlivosti, považuje policejní výklad za extenzivní, stejně jako aplikovaný teleologický výklad; je nadále přesvědčena, že povinnost mlčenlivosti jí zákon o zdravotních službách ukládá. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že pochybení se dopustil i soudce okresního soudu, který neudělil souhlas proto, že postup podle §8 odst. 5 trestního řádu není namístě. Takový postup pokládá stěžovatelka za nezákonný - k tomu opět odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2050/14.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, vyvolávající u stěžovatele reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, případně je alespoň ohrožující. Jinak řečeno, ne každý postup orgánu činného v trestním řízení (soudu), který by byl podle jednoduchého práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatelky na ochranu majetku.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, odkazuje-li na nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2050/14, podle kterého "[p]odávání informací zjištěných při poskytování zdravotních služeb představuje natolik invazivní zásah do soukromí jednotlivce, že je nezbytné, aby byl posouzen nezávislým a nestranným orgánem, kterým může být pouze soud. Při podávání žádosti o souhlas soudce ke sdělení vyžadovaných informací a při jeho vydávání je proto třeba v každém konkrétním případě pečlivě zvažovat, v jakém rozsahu má být tento souhlas požadován a následně udělován. Je tedy nutno např. hodnotit, o jaký trestný čin se jedná, co je obsahem požadované dokumentace, v jakém postavení se nachází osoba, jíž se zdravotní údaje týkají (pachatel trestného činu či poškozený) atp.". Tyto závěry jsou podstatné i pro posouzení námitek stěžovatelky a oprávněnosti požadavku orgánu činného v trestním řízení na sdělení informací týkajících se totožnosti osob, které se v době spáchání trestného činu nacházely v blízkosti místa, kde měl být čin spáchán. Podle Ústavního soudu je však podstatné, že policejní orgán nevyžadoval informace spjaté se zdravotními službami stěžovatelky, ale pouze informace o totožnosti osob v rámci ohledání místa činu, což je postup umožněný policejnímu orgánu trestním řádem i zákonem o Policii České republiky.
Podle ustanovení §8 odst. 1 trestního řádu jsou všechny osoby povinny poskytovat informace orgánům činným v trestním řízení; výjimku představují podle odst. 4 téhož ustanovení informace, které podléhají povinné mlčenlivosti podle zvláštní právní úpravy či státem uložené povinnosti mlčenlivosti. Pro takové případy může, nestanoví-li zvláštní zákon speciální podmínky, vyslovit souhlas se sdělením potřebných informací obecný soud podle §8 odst. 5 trestního řádu.
Zákonodárce tedy pamatoval na ochranu informací, které požívají charakter důvěrnosti či vyššího zájmu, a proto vtělil odst. 5 do ustanovení §8 trestního řádu - aby eliminoval bezbřehé získávání informací v průběhu trestního řízení, zejména pak za situace, kdy vyžadované informace nemusejí mít pro šetřenou věc přiměřenou hodnotu. Existují-li tedy informace podléhající jistému utajení, již policejní orgán či státní zástupce s ohledem na citované ustanovení zváží, zda je jejich opatření skutečně nezbytné. Na soudu pak je, aby tvrzenou nezbytnost přezkoumal, a zjistí-li význam vyžadovaného pro trestní řízení, vysloví souhlas; v opačném případě, nejde-li o relevantní informaci, souhlas nevydá. Zákonodárce ochránil povinnou mlčenlivost pouze v tomto rozsahu, nestanovil pro souhlas žádnou konkrétní formu ani možnost přezkumu (stížnost), protože považuje soudní kontrolu za dostačující. V projednávané věci byl soudce požádán státní zástupkyní o vyslovení souhlasu podle §8 odst. 5 trestního řádu, na což reagoval. Z jeho přípisu ze dne 30. března 2017, č. j. 26 Nt 251/2017-4, je pak zřejmé, že požadované informace jsou pro příslušné trestní řízení relevantní a současně jsou natolik obecné, že nepodléhají povinné mlčenlivosti podle zákona o zdravotních službách. Jde podle soudu o údaje nepodléhající mlčenlivosti, a to především s ohledem na rozsah požadavku policejního orgánu v daném případě (jméno, příjmení a datum narození), současně jde o informace, k jejichž zjištění je policejní orgán povolán přímo zákonem (§63 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s §158 trestního řádu).
Ústavní soud odmítá tvrzení stěžovatelky, že hrozí nebezpečí otevření prostoru pro extenzivní výklad vyžadovaných údajů a s tím spojené zasahování do práv pacientů, neboť v projednávaném případě, a to je pro danou věc podstatné, šlo o požadavek směřující ke zjištění totožnosti osob, nikoliv o informaci, kterou by se stěžovatelka dozvěděla v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.
Stěžovatelka odkázala v ústavní stížnosti na relevantní judikaturu Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval aplikací §8 odst. 5 trestního řádu. Podle Ústavního soudu postupoval obecný soud správně, protože informace, vyžadované orgány činnými v trestním řízení o pouhé totožnosti hospitalizovaných osob na oddělení, nepodléhají zvláštní ochraně podle §51 odst. 3 zákona o zdravotních službách. Na uvedené informace se tedy nevztahuje mlčenlivost, a proto k jejich sdělení není třeba souhlasu soudu podle §8 odst. 5 trestního řádu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu