ECLI:CZ:US:2018:4.US.2744.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2744/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Lucie Bejčkové, zastoupené Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 32 Cdo 1298/2018-150, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 17 Co 262/2016-90, a Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 2. 2016, č. j. 44 C 466/2011-70, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově jako účastníků řízení a korporace ESSOX s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné náměstí 231/7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen "stěžovatelka") se u Okresního soudu v Chomutově domáhala určení, že doručení písemností ve věci vedené pod sp. zn. 44 C 466/2011 bylo neúčinné. Podle stěžovatelky neuvedla žalobkyně (dále jen "vedlejší účastnice") v žalobě její doručovací adresu, ačkoliv jí byla známa z řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 Nc 12237/2009-68.
Okresní soud usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 44 C 466/2011-70, návrh stěžovatelky zamítl; uvedl, že vedlejší účastnice v žalobě označila stěžovatelku adresou bydliště XX, a dále uvedla její další známou adresu - XY, která je podle informačního systému evidence obyvatel adresou trvalého pobytu stěžovatelky. Okresní soud odkázal na §46b písm. a) o. s. ř., podle kterého soud doručuje písemnosti na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, nesdělil-li účastník řízení jinou doručovací adresu. V souladu se zákonem tedy bylo stěžovatelce doručováno na adresu uvedenou v informačním systému evidence obyvatel.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 17 Co 262/2016-90, potvrdil usnesení okresního soudu; odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně, doručoval-li na adresu uvedenou v informačním systému evidence obyvatel, neboť stěžovatelka soudu nesdělila jinou adresu pro doručování.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2018, č. j. 32 Cdo 1298/2018-150, stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelkou vznesené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a nalézací i odvolací soud se neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Proti usnesením obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 11. 8. 2018, doplněnou dne 29. 8. 2018, a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zejména opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy; namítá, že okresnímu soudu byly známy celkem tři adresy, které stěžovatelka sdělila v jiném řízení sp. zn. 10 Nc 12237/2009 a na které se soud mohl pokusit písemnosti doručit. Okresní soud však vybral jednu ze tří adres, o které bezpečně věděl, že na ní stěžovatelku nikdy nezastihne, a jeho postup byl v rozporu s §46b o. s. ř. Odvolací soud následně nesprávně potvrdil usnesení nalézacího soudu a Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, která na stěžovatelčinu věc nedopadá.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) nebo se zásadou rovnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Postup v soudním řízení, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právních institutů, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal; obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k předloženým právním otázkám, které již byly řešeny v judikatuře.
Stěžovatelčina argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích řádně odůvodněny, a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. V posuzované věci je podstatné, že stěžovatelka měla v informačním systému evidence obyvatel uvedenou adresu, na kterou jí okresní soud doručoval v souladu s §46b písm. a) o. s. ř. veškeré písemnosti, neboť v tomto konkrétním řízení sp. zn. 44 C 466/2011 neuvedla žádnou jinou adresu pro doručování. Je odpovědností stěžovatelky, aby měla v centrální evidenci uvedenou adresu trvalého pobytu, na které bude řádně písemností přebírat (aby byl ve vztahu k adrese pobytu stěžovatelky) sjednocen stav evidenční a faktický), popř. aby soudu sdělila jinou doručovací adresu. Naopak není zásadně povinností obecných soudů doručovat na jiné adresy, než na ty, které vyplývají z informačního systému evidence obyvatel nebo ze sdělení samotných účastníků v konkrétním řízení. Má-li stěžovatelka evidovanou adresu trvalého pobytu na tzv. ohlašovně a zároveň se fakticky zdržuje jinde, chová se procesně nezodpovědně a podstupuje riziko, že jí může být doručováno fikcí - v tom však nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných práv.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu