ECLI:CZ:US:2018:4.US.276.18.1
sp. zn. IV. ÚS 276/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ivana Vyroubala, zastoupeného JUDr. Evou Chromcovou Burešovou, advokátkou, sídlem Floriána Nováka 5267/3, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2017 č. j. 22 Cdo 4193/2017-330, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2017 č. j. 17 Co 46/2016-307 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. srpna 2015 č. j. 8 C 311/2011-268, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení a Miroslavy Vyroubalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 1. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2017 č. j. 17 Co 46/2016-307 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 8. 2015 č. j. 8 C 311/2011-268, kterým bylo k návrhu vedlejší účastnice, bývalé manželky stěžovatele, rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů. Předmětem vypořádání byly dvě ve výroku rozsudku okresního soudu blíže specifikované bytové jednotky nacházející se v Prostějově. Jedna z nich byla přikázána do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, druhá do výlučného vlastnictví stěžovatele. Za účelem vypořádání podílů ze zaniklého společného jmění manželů byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 160 000 Kč ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
3. Obecné soudy dospěly k závěru, že podíly obou účastníků na majetku patřícím do společného jmění manželů jsou stejné. Hodnota bytových jednotek byla zjištěna na základě znaleckého posudku a jeho dodatku a v případě první z nich činila 750 000 Kč. Námitky stěžovatele ve vztahu k takto určené hodnotě nebyly shledány důvodnými. Nebylo prokázáno, že ke dni zániku manželství byla tato bytová jednotka obsazena nájemníkem. Oba účastníci se navíc shodli na tom, že byla v havarijním stavu a z důvodu vybourání bytového jádra byla v podstatě neobyvatelná. Hodnota druhé bytové jednotky byla zjištěna částkou 430 000 Kč. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že při stanovení její hodnoty znalec vycházel z jejího stavu ke dni právní moci rozvodu manželství, který s ohledem na neexistenci relevantní dokumentace zjistil na základě popisu každého z účastníků. Protože se tyto popisy lišily, znalec stanovil hodnotu ve dvou variantách, přičemž obecné soudy vyšly z té nižší, odpovídající stavebně technickému stavu uváděnému stěžovatelem. Přisvědčit nakonec nebylo možné ani tvrzení stěžovatele ohledně nezohlednění jeho vnosů z výlučného majetku, které navzdory náležitému procesnímu poučení neprokázal.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 4193/2017-330 jako nepřípustné. Dovolací soud poukázal na judikatorně dotvořené základní pravidlo pro oceňování položek náležejících do společného jmění manželů, podle něhož se při stanovení ceny věci vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku společného jmění manželů. Neshledal přitom, že by se krajský soud od tohoto pravidla, jež je vyjádřeno i v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, odchýlil. Výhradu vůči neprovedení znaleckého posudku hodnotil jako námitku vady řízení, jejímž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Podstata této námitky navíc směřovala k zadání znaleckého posudku, tedy aby soud uložil znalci určit "obecnou cenu nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku společného jmění", což je však požadavek, jenž byl obsažen již ve stávajícím znaleckém posudku. Dovolací soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele, podle níž soudy nezohlednily havarijní stav jedné z bytových jednotek.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se domnívá, že právní závěry učiněné obecnými soudy v dané věci jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nesouhlasí s tím, že by v řízení nebylo prokázáno, že jeden z bytů byl ke dni rozvodu manželství obýván nájemníkem, neboť tato skutečnost vyplývá z čestného prohlášení, včetně dokladu o poskytnutí osobních údajů. Dovolací soud měl pochybit, jestliže dovolání stěžovatele neshledal přípustným a nepřezkoumal skutkové závěry krajského soudu a okresního soudu. Ve věci měl být zadán revizní znalecký posudek a uloženo znalci, aby určil obecnou cenu vypořádávaných bytových jednotek podle jejich stavu ke dni zániku společného jmění manželů. Tento znalecký posudek by umožnil zohlednit i skutečnost, že jedna z bytových jednotek byla zdevastována po vyhoření. Tím, že k jeho vypracování nedošlo, mělo být porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a jejími přílohami, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně vypořádání společného jmění manželů mezi ním a vedlejší účastnicí (§149 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), a to zejména pokud jde o zjištění hodnoty vypořádávaných bytových jednotek. Jeho námitky směřují do skutkových závěrů, když v tomto ohledu vytýká obecným soudům některá procesní pochybení, která neumožnila řádně zjistit skutkový stav. Ústavní soud se ale s tímto hodnocením neztotožňuje. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, vysvětlily, na základě jakých úvah zjistily hodnotu bytových jednotek a určily výši podílů na majetku patřícím do společného jmění manželů. V jejich úvahách nelze spatřovat prvky libovůle či jakékoli kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možno spojovat závěr o porušení základních práv stěžovatele. Rovněž nelze nic vytknout ani způsobu, jakým dovolací soud posoudil otázku přípustnosti dovolání. Za této situace je tak odůvodněn závěr, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí, jejichž obsah je stěžovateli znám a na tomto místě ho není třeba dále reprodukovat.
10. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu