ECLI:CZ:US:2018:4.US.300.18.1
sp. zn. IV. ÚS 300/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti MESIT holding, a. s., se sídlem v Uherském Hradišti, Sokolovská 573, zastoupené Mgr. Jiřím Vágnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 32 Cdo 4598/2017-861, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, č. j. 18 Co 141/2017-819, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 1. 2017, č. j. 46 C 361/2007-772, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a společnosti Delta invest kapital spol. s r. o. se sídlem v Praze 9, Trytova 1120/6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 uložil rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 46 C 361/2007-772, stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 25 129 644,97 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady nalézacího řízení. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 18 Co 141/2017-819, potvrdil. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 32 Cdo 4598/2017-861. Dovolací soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům odvolacího i nalézacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 24. 1. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelka zejména opakuje argumentaci, kterou vznesla již v řízení před obecnými soudy ohledně nezachování akcesorického vztahu k úvěrové smlouvě č. A1-027-97 ze dne 16. 5. 1997 ve věci ručitelského prohlášení a nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka. Napadeným rozhodnutím vytýká nepředvídatelnost a překvapivost, nedostatečné odůvodnění, libovůli a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v části nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; ve zbytku zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance; jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a při jeho podání je povinné zastoupení advokátem - je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelka neuvedla výslovně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena jinak či dosud nebyla řešena vůbec; proto je stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Je navíc nutné u vést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou argumentaci ohledně vytýkané vady jejího dovolání.
Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Dále uvedl, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatelka řádně nevymezila důvody přípustnosti dovolání, nevyčerpala efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti a v části směřující proti rozsudkům městského a obvodního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako částečně nepřípustnou i jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu