ECLI:CZ:US:2018:4.US.3002.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3002/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Oldřicha Říhy, zastoupeného Mgr. Miroslavou Pechovou, advokátkou, sídlem Ke Strži 371, Praha 6 - Nebušice, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 4. 2014 č. j. 10 C 1/2015-32, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015 č. j. 21 Co 351/2015-69 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 2887/2016-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Okresní soud Praha-západ (dále "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 96 830 Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení poté, co soud vydal na návrh vedlejší účastnice platební rozkaz a na základě odporu stěžovatele byl platební rozkaz zrušen a nařízeno jednání. Soud posoudil nárok vedlejší účastnice vůči stěžovateli jako důvodný. Stěžovatel obdržel uvedenou částku jako zálohu na dojednaný koncert skupiny Katapult, přičemž koncert nebyl uskutečněn a stěžovatel si zálohu ponechal. Před soudem se nepodařilo prokázat, že ze smlouvy plyne jakýkoli právní titul pro ponechání si uvedené zálohy stěžovatelem.
Krajský soud v Praze (dále "krajský soud") potvrdil rozhodnutí okresního soudu, ztotožnil se s právními závěry soudu prvého stupně a na základě odvolacích námitek je dále doplnil. Závazek sjednaný mezi účastníky byl fixní smlouvou ve smyslu §1980 občanského zákoníku a tento závazek zanikl okamžikem prodlení stěžovatele. Bylo tak jeho povinností vrátit obdržené plnění ze zaniklého závazku. Soud shledal jako neopodstatněné tvrzení stěžovatele, že si mohl danou částku ponechat jako úhradu sjednaného stornopoplatku, neboť na ten by mu dle smlouvy vzniklo právo jen při zrušení akce vedlejší účastnicí, což se však nestalo. Nemůže jít ani o smluvní pokutu, jelikož se vedlejší účastnice nedopustila porušení svých povinností.
Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatel tvrdí, tak jako to činil před soudy všech stupňů, že poskytnutí plnění (realizace koncertu) nebylo objektivně možné. Tvrdí, že na prokázání této skutečnosti navrhoval provedení několika důkazů, které soud prvého stupně neprovedl, ani se k nim nijak nevyjádřil. Rozsudek soudu prvého stupně tak nerespektuje §157 odst. 2 o. s. ř. a je tak nepřezkoumatelný. Na opětovné navržení důkazů před odvolacím soudem reagoval odvolací soud dle stěžovatele pouze stroze s tím, že neshledal důvody pro opakování či doplnění dokazování. Stěžovatel tvrdí, že jím vytýkané vady řízení založily přípustnost dovolání, přičemž dovolací soud přípustnost neshledal, čímž taktéž porušil právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále namítá porušení práva vlastnit majetek tím, že soudy nesprávně posoudily věc nezohledněním obchodních zvyklostí a s nimi související odpovědnosti za podmínky pro splnění závazku. Stěžovatel zdůrazňuje, že splnění závazku bylo objektivně nemožné z důvodu nevhodného a promáčeného terénu, kde nebylo možno bezpečně postavit pódium. Stěžovatel tvrdí, že podmínky pro výstavbu pódia měl zajistit vedlejší účastník a má za to, že před soudem prvého stupně dostatečně prokázal, že terén byl pro stavbu pódia nevhodný.
Stěžovatel se neztotožňuje s právní argumentací obecných soudů, nesouhlasí s tím, že závazek zanikl odstoupením od smlouvy, má za to, že smluvní povinnost porušil vedlejší účastník tím, že nezajistil podmínky pro stavbu pódia, popř. neposkytl v tomto stěžovateli dostatečnou součinnost. Vedlejší účastník tím porušil smlouvu a je povinen platit smluvní pokutu ve výši honoráře tak, jak smlouva předpokládá. Nesprávné závěry vyústily do zásahu do majetkové sféry stěžovatele k porušení čl. 11 Listiny.
Stěžovatel uvádí, že ohledně výše uvedené otázky je nepřezkoumatelné rozhodnutí dovolacího soudu, neboť se s tvrzeními stěžovatele podrobně nevypořádal, nýbrž uvedl, že jde o skutkové otázky a též odkázal na judikaturu namísto podrobné argumentace.
Stěžovatel dále uvádí, že soudy nevzaly v potaz obchodní zvyklosti, ze kterých konstantně vyplývá, jaké povinnosti má pořadatel plnit. Stěžovatel se domáhal výslechů členů skupiny Katapult pro prokázání obvyklých podmínek pro vystupování této skupiny, resp. obchodních zvyklostí v oboru. Soudy neumožnily stěžovateli prokázat, že daná obchodní zvyklost platí, čímž porušily jak právo na spravedlivý proces, tak právo na ochranu majetku.
Stěžovatel připomíná, že k výstavbě pódia nedošlo nejen z důvodu nedostatečné součinnosti vedlejšího účastníka, ale též z důvodu ochrany bezpečnosti a zdraví diváků či účinkujících, popř. předcházení vzniku jiných škod. Šlo tak o plnění prevenční povinnosti i plnění bezpečnostních předpisů, tedy v souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny hovořící o tom, že vlastnictví zavazuje.
Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné a uvádí, že rozhodnutí soudu musí být dle judikatury Ústavního soudu bez vnitřních rozporů.
Stěžovatel připomíná, že se v oblasti hudby pohybuje více než 50 let, závazky dodržuje a jde o jeho první soudní spor. Není jen fyzickou osobou, zpěvákem, ale též podnikatelem profesionálem, který odpovídá za majetek, zdraví a život zúčastněných osob. Rozhodnutí obecných soudů jsou pro stěžovatele zcela absurdní a rozhodnutí soudu dovolacího je pro stěžovatele jakožto pro "rockera" zcela nepřezkoumatelné. Místo srozumitelného vysvětlení odkázal soud na nesrozumitelnou judikaturu. Stěžovateli jde o spravedlivé rozhodnutí, na věc je nutno nahlížet optikou "selského rozumu", nikoli paragrafů a judikátů.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti je založeno na nesouhlasu s právními a skutkovými závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Namítaná porušení ústavních práv stěžovatele pak považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné.
Podstata sporu spočívá v tom, zda měl stěžovatel vedlejší účastnici vrátit zálohu za plánovaný koncert, který se nakonec neuskutečnil, a zda existoval právní důvod pro to, aby si stěžovatel celou zálohu ponechal. Jak soud prvého stupně, tak soud odvolací došly k závěru, že právní důvod pro ponechání si zálohy neexistoval a Ústavní soud neshledává na odůvodnění jejich rozhodnutí jakákoli exces. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takovéto vady však v napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledává.
K tvrzenému neprovedení důkazů týkajících se prokázání objektivní nemožnosti realizovat koncert, je nutno uvést, že jádrem sporu není otázka, zda bylo možno koncert realizovat, nýbrž zda si může stěžovatel ponechat zálohu za neuskutečněný koncert. Pokud odvolací soud shledal dokazování týkající se možnosti či nemožnosti konat koncert jako nadbytečné, nelze jeho závěrům ničeho vytknout, neboť by se dokazování míjelo s podstatou sporu. Odvolací soud vyšel z toho, že i kdyby bylo konání vystoupení nemožné, vedlejší účastnice nijak neporušila žádné své závazky ze smlouvy, tudíž jí měla být záloha za neuskutečněné plnění vrácena.
Stěžovatel opakovaně v ústavní stížnosti uvádí, že podmínky pro výstavbu pódia měla zajistit vedlejší účastnice, z toho pak dovozuje své závěry o porušení závazku ze strany vedlejší účastnice a v důsledku toho nesprávnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud však po seznámení se spisovým materiálem a s argumentací obecných soudů nemůže stěžovateli přisvědčit, že by výklad podústavního práva ze strany obecných soudů byl způsobilý porušit jeho ústavní práva, tedy že by závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Ohledně skutečnosti, kdo měl být odpovědný za podmínky pro výstavbu pódia, proběhlo dostatečné dokazování včetně e-mailové komunikace mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem a soudy poměrně jasně zdůvodnily, že své povinnosti vedlejší účastnice neporušila. Tvrzení stěžovatele je pak jen odlišným právním pohledem na výsledek sporu, který má smysl prezentovat při snaze o instanční přezkum rozhodnutí, nikoli v řízení o ústavní stížnosti.
Krajský soud vyšel mj. z §5 občanského zákoníku, podle něhož "kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži". Soud vzal též v potaz, že stěžovatel avizoval, že si místo vystoupení předem sám obhlédne, čímž na sebe přejal vyšší míru odpovědnosti za praktickou realizovatelnost vystoupení. Závěry soudu, že objednatel služby neporušil povinnost a neexistuje právní důvod pro nevrácení zálohy za vystoupení pak nelze shledávat jako excesivní.
Stejně tak nepochybil dovolací soud, pokud se nezabýval částí argumentace dovolatele s tím, že jde o otázky skutkové. Dovolací soud může provádět přezkum jen v rámci své kompetence. Ve zdůvodnění nepřípustnosti dovolání ze strany dovolacího soudu neshledal Ústavní soud jakékoli nedostatky. K tvrzení, že zdůvodnění je psáno právním jazykem, který se může jevit právním laikům jako nesrozumitelný, Ústavní soud připomíná povinné právní zastoupení v dovolacím řízení. Pokud jde o argumentaci ohledně nedostatečného se vypořádání s obchodními zvyklostmi, lze bez dalšího odkázat na část odůvodnění dovolacího soudu, který uvádí, že "přípustnost dovolání není způsobilá založit rovněž dovolací argumentace upínající se k poměru smluvních ujednání a obchodních zvyklostí ve vztazích mezi podnikateli, jelikož soudy nižších stupňů v naznačeném směru žádné závěry nevyslovily, a to s ohledem na to, že žalovaný (stěžovatel - pozn. ÚS) v řízení před soudem prvního stupně, respektive soudem odvolacím nepředestřel dostatečně konkrétní a jednoznačná skutková tvrzení, jimiž by postihl existenci jakékoli obchodní praxe relevantní pro posuzovanou kauzu. Dovolatelem zmíněné otázky se tedy nestaly předmětem právních úvah soudů nižších instancí, determinovaných v rozhodné míře procesní aktivitou účastníků, pročež není myslitelné, aby k nim podával výklad dovolací soud [...]". K tomu Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že navrhoval výslech členů své hudební skupiny, není tím nijak reagováno na výše uvedenou argumentaci dovolacího soudu ohledně nesplnění samotné povinnosti tvrzení. Jak plyne z vyžádaného spisu, v odporu proti platebnímu rozkazu (č. l. 16 - 19) se žádná relevantní tvrzení ohledně potřeby prokázat konkrétní obchodní zvyklosti neobjevují, stejně tak při jednání před soudem prvého stupně (srov. protokol z jednání před soudem prvého stupně na č. l. 28 - 31).
Nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatele o vnitřní rozpornosti ve zdůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud na s. 11 svého rozhodnutí uvedl, že dle §1980 občanského zákoníku závazek zanikl počátkem prodlením stěžovatele s jeho plněním (tj. neuskutečněním koncertu), přičemž zániku závazku mohla zabránit vedlejší účastnice sdělením, že na jeho splnění trvá. Na téže straně níže odvolací soud dále uvádí, že nebylo možno aplikovat ustanovení smlouvy o storno poplatku, jak tvrdil stěžovatel, neboť vedlejší účastnice smlouvu nezrušila, nýbrž trvala na tom, aby se vystoupení uskutečnilo. Uvedené závěry však nejsou protichůdné. Podle §1980 občanského zákoníku platí: "Byla-li ve smlouvě ujednána přesná doba plnění a vyplývá-li ze smlouvy nebo z povahy závazku, že věřitel nemůže mít na opožděném plnění zájem, zaniká závazek počátkem prodlení dlužníka, ledaže věřitel dlužníku bez zbytečného odkladu oznámí, že na splnění smlouvy trvá". V nyní posuzovaném případě, kdy mělo dojít k hudebnímu vystoupení v konkrétní den a hodinu na firemní akci, je zřejmé, jak správně uzavřely obecné soudy, že jde o fixní závazek, který prodlením věřitele (v daném případě stěžovatele) zaniká. Vedlejší účastník by mohl zabránit zániku fixního závazku tím, že by trval na splnění smlouvy (uskutečnění koncertu) např. jiný den v rámci jiné akce, jinak řečeno, projevil by zájem na opožděném plnění závazku. K čemuž však nedošlo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Pokud soud dále uvádí, že vedlejší účastnice trvala na splnění závazku, hovoří o tom ve zcela jiném kontextu, a to jako vyvrácení tvrzení stěžovatele o možnosti aplikovat ustanovení smlouvy o storno poplatku za zrušení akce ze strany vedlejší účastnice. Zjednodušeně řečeno, vedlejší účastnice požadovala uskutečnění slíbeného koncertu, neprojevila však vůli akceptovat opožděné plnění. V argumentaci odvolacího soudu tak nelze shledat jakýkoli rozpor.
Pokud stěžovatel argumentuje tím, že nevystavěním pódia plnil svou prevenční povinnost plynoucí z čl. 11 odst. 3 Listiny, lze uvést, že uvedená argumentace se míjí s podstatou sporu. Tím byla otázka, kdo je zodpovědný za podmínky, které vedly stěžovatele k rozhodnutí neuskutečnit koncert, nikoli to, zda byl stěžovatel povinen za daných okolností koncert realizovat.
K tvrzení stěžovatele ohledně snahy o spravedlivé řešení a zohlednění "selského rozumu" odkazuje Ústavní soud na dostatečně podrobné vyjádření odvolacího soudu týkající se též namítaného rozporu s dobrými mravy, které zde není nezbytné reprodukovat.
Ústavní soud nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.
Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu