ECLI:CZ:US:2018:4.US.3026.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3026/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného ThMgr. JUDr. Milanem Zamrazilem, advokátem ve Verneřicích - Příbrami 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018, č. j. 7 Tdo 653/2018-39, a proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2016, č. j. 6 To 263/2016-533, Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 2015, č. j. 6 T 45/2014-492, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem uznal výše uvedeným rozsudkem stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže (§173 odst. 1 trestního zákoníku) v souběhu s přečinem nedovoleného ozbrojování (§279 odst. 1 trestního zákoníku), za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let do věznice s dozorem; dále mu uložil trest propadnutí věci (v rozsudku specifikované zbraně) a povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným 35 000 Kč a 12 000 Kč.
K odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu loupeže (§173 odst. 1 trestního zákoníku), přečinu nedovoleného ozbrojování (§279 odst. 1 trestního zákoníku), odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou, uložil mu trest propadnutí věci (blíže specifikované zbraně) a povinnost nahradit poškozené škodu 6 000 Kč; poškozenou se zbytkem jejího nároku a druhého poškozeného s celým nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel, zastoupen advokátem, ve své včas podané ústavní stížností splňující i další požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že řízení v jeho věci bylo obestřeno řadou procesních podivností, na které neúspěšně poukazoval ve svých opravných prostředcích. Namítá, že byl zadržen krátce po druhém přepadení a byl vyšetřován jako jediný podezřelý - orgány činné v trestním řízení tak rezignovaly na další možné vyšetřovací verze. Příčinou byla podle stěžovatele i skutečnost, že dříve měl konflikt s policejním komisařem, kterého přistihl při obchodování s drogami. Dále podle stěžovatele svědkové nepotvrdili, že se loupeží dopustil právě stěžovatel - jeden svědek popsal jinou osobu, svědkyně jej označila jen jako pravděpodobného (z 90%) pachatele. Jakkoliv odvolací řízení proběhlo rychle (červen 2016), rozsudek krajského soudu byl doručen až v lednu 2018, což stěžovatel považuje za snahu znemožnit jeho další obranu pro velký časový odstup. Dovolání pak s ohledem na zdravotní stav obhájce podal jen ve stručné podobě s požadavkem na stanovení lhůty k podrobnějšímu odůvodnění, což se nestalo a o dovolání bylo urychleně rozhodnuto. V uvedeném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel zkrácení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listina základních práv a svobod a navrhuje zrušení jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i předchozích rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel zároveň navrhuje, aby náklady vynaložené v řízení před Ústavním soudem hradil stát.
Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů ani nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, které zkoumají a posuzují, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu; jsou zároveň povinny své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ne každý postup, byť by i byl procesně či jinak vadný, je současně zásahem do zaručených práv a svobod. Proto se Ústavní soud zabývá pouze otázkou, zda napadená rozhodnutí zasáhla základní právo stěžovatele - tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá jako zjevné nesprávnosti a pochybení fakt, že některá svědectví nebyla stoprocentní, že byl svědky označen jen za pravděpodobného pachatele, případně nebyl svědkem poznán. Pomíjí však přitom skutečnost, že k moderaci svědectví došlo s časovým odstupem a zpochybněná svědectví nebyla osamocena. Soud měl k dispozici videozáznamy z loupeží, pachové stopy i další důkazy, které ve vzájemné souvislosti vedly k jednoznačnému ztotožnění stěžovatele s pachatelem loupeží. Časové údaje, mající za cíl poskytnout stěžovateli alibi, byly založeny na jen přibližných údajích a nebyly tak způsobilé prokázat, kde skutečně se stěžovatel nacházel. Stěžovatel trvale popírá věrohodnost a správnost důkazů ve svůj neprospěch a přeceňuje (protežuje) důkazy svědčící jeho verzi.
Krajský soud v Ústí nad Labem, ač zrušil rozsudek nalézacího soudu a sám nově rozhodl, neučinil tak pro závažná pochybení soudu nalézacího, ale pro nesprávný popis druhého útoku ve vztahu k výši způsobené škody; souběžně krajský soud rozhodl o změně výše uděleného trestu a tomu odpovídajícímu typu věznice. V odůvodnění se pak vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele způsobem, který není možné považovat za vadný a zasahující do jeho práv. Pokud stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud rozhodl, aniž by vyčkal (poskytl dodatečnou lhůtu) k doplnění dovolání s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu obhájce, nelze ani takový postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že mezi vynesením rozsudku odvolacího soudu a jeho doručením uplynula lhůta 18 měsíců, je sice nestandardní, ale ani to nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl, a zjevně i využil, možnost uplatnit všechny procesní prostředky k ochraně svého práva - skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, neodůvodňuje ústavní stížnost a stěžovatel tak jen polemizuje se závěry obecných soudů.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy provedly dostatek důkazů, zhodnotily je samostatně i ve vzájemné souvislosti a na základě toho učinily nesporný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu i jeho spáchání právě stěžovatelem. Svá rozhodnutí soudy řádně a srozumitelně odůvodnily, aniž by stěžovatele jakkoliv v jeho zaručených právech zkrátily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože odmítnutím ústavní stížnosti nebyla splněna podmínka (odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta) podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nemohl soud vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady na jeho právní zastoupení zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu