ECLI:CZ:US:2018:4.US.3089.17.3
sp. zn. IV. ÚS 3089/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Ludvíka Davida o ústavní stížnosti doc. Mgr. Ing. Petra Klána, CSc., zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017 č. j. 72 Co 44/2017-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. září 2016 č. j. 9 C 445/2012-169, jímž byl stěžovatel zavázán k zaplacení částky 44 536,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužného nájmu.
Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly se všemi návrhy důkazů a svoje rozhodnutí o nich jasně a srozumitelně neodůvodnily. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 vytýká, že v rozporu se zákonem nerozhodl o návrzích na doplnění dokazování. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přestože absence rozhodnutí o návrzích na doplnění dokazování bylo jednou ze skutečností, o kterou stěžovatel opíral své odvolání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, a to jak pokud jde o termín zániku nájemního vztahu, tak i o výši dlužného nájemného. Otázku dlužného nájemného soudy posuzovaly z hlediska souladu jednostranného zvýšení nájmu s ustanovením §3 zák. č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvýšení nájemného a o změně zákona č. 40/1964 Sb., i z hlediska nároku stěžovatele na slevu z nájmu z důvodu nedostatečného vytápění bytu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly závěru o povinnosti stěžovatele zaplatit dlužné nájemné a úhrady za plnění spojená nájmem bytu za žalované období.
Ústavní soud přezkoumal řízení i z hlediska námitky, že soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi stěžovatelem navrhovanými důkazy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že výhradně civilnímu soudu přísluší v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav nepovažovaly za nutné provádět další důkazy navrhované stěžovatelem. Z obsahu spisu se přitom podává, že stěžovatel v dopise ze dne 31. 5. 2016 sice uvedl, že svá tvrzení bude prokazovat četnými listinnými důkazy, výslechem nájemníků a svým výslechem, avšak současně dodal, že soudu nedůvěřuje a nebude se zúčastňovat jednání a svému právnímu zástupci dal pokyn rovněž se jednání nezúčastnit, důkazy hodlal předložit jen jakémukoliv nezávislému soudu. Uvedené podání nedoplnil (soudu dne 5. 9. 2016 zaslal opět jen přehled zamýšlených důkazů). K jednání konanému dne 7. 9. 2016 se stěžovatel ani jeho právní zástupce nedostavili.
Ústavní soud má za to, že se zřetelem k celému průběhu řízení, provedenému obsáhlému dokazování a dostatečně zjištěnému skutkovému stavu sama skutečnost, že soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezmínil všechny stěžovatelem navržené a neprovedené důkazy, nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, neznamená to však, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 a další). Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (např. sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Rovněž v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného byla Ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu