ECLI:CZ:US:2018:4.US.3101.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3101/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. V., zastoupené Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května 655, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, č. j. 3 Tdo 723/2017-40, a proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 50 To 357/2016-570, a Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. srpna 2016, č. j. 2 T 150/2015-541, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih byly zrušeny výroky o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. ledna 2014, sp. zn. 2 T 185/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2014, sp. zn. 8 To 98/2014, jakož i všechny další výroky mající ve zrušených výrocích podklad, a stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání pokračujícího přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byla odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu, a k trestu zákazu v rozsudku specifikované činnosti na dobu pěti let. Zároveň byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit dvěma poškozeným škodu ve výši 87 719 Kč a 23 940 Kč; další poškozená byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni zrušil výrok o trestu a nově ji odsoudil ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let, a k trestu zákazu činnosti na pět let. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že byla nesprávně uznána vinnou pro skutek, který nebyl trestným činem; projevuje nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, s tím, že v dovolání brojila proti nesprávnému právnímu posouzení věci, a proto je přesvědčena, že podala přípustné dovolání. Podle stěžovatelky nebyl předmětem jejího dovolání požadavek na přezkum skutkových zjištění, hodnocení a úplnosti skutkového stavu. Je přesvědčena, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, protože ve věci absentovala subjektivní i objektivní stránka trestného činu. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy se řádně nevypořádaly s jí uplatněnými námitkami a její důkazy označily nedůvodně za lživé - k tomu odkázala na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01 a I. ÚS 3324/15). Důkazy, z nichž soud její vinu dovodil, obsahují podle stěžovatelky mnoho nesrovnalostí a rozporů. Soudy uznaly stěžovatelku vinnou pro úmyslný trestný čin, aniž by se důkladně vypořádaly s jejím tvrzením, že jednala ve skutkovém omylu. V řízení byla dále porušena zásada presumpce neviny ve spojení s rovností účastníků. Závěrem pak stěžovatelka poukazuje na ústavněprávní principy právního státu a v její věci opominutou zásadu subsidiarity trestního řízení; žádný z jejích mandantů se v souladu s uzavřenou smlouvou neobrátil s žalobou na příslušného rozhodce, ale naopak se všichni obrátili na orgány činné v trestním řízení, které tak suplují ochranu soukromoprávních vztahů.
Ústavní soud se důkladně seznámil s ústavní stížností i s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-jih vedeného pod sp. zn. 2 T 150/2015, z něhož zjistil, že stěžovatelka zaměřila svoji argumentaci na opakování obhajoby, nesouhlasí se závěry obecných soudů a předestírá alternativní pohled na věc.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů, jejichž soustavy není součástí. Uvedené omezení může být prolomeno pouze tehdy, když na úkor stěžovatele obecné soudy vybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], což se v projednávaném případu nenastalo.
Nalézací soud provedl důkazy při dodržení zákonných mezí způsobem, který je ústavně konformní. Vyvozené závěry z provedených důkazů vyplývají a soud svůj postup jasně a srozumitelně vysvětlil. Krajský soud v Plzni ani Nejvyšší soud nezjistily, že by Okresní soud Plzeň-jih svým postupem porušil procesní či hmotně-právní předpisy; požadavky kladené na spravedlivé soudní řízení a dodržování zásad právního státu splňuje i postup odvolacího i dovolacího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal dovolání stěžovatelky způsobem, který zákon předvídá - s ohledem na zákonem stanovené dovolací důvody. Stěžovatelka tak pouze opakovaně projevuje svůj nesouhlas s rozhodnutími, která jsou pro ni pochopitelně nepříznivá, ale zákonná. Jde proto jen o pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která bez dalšího není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu