ECLI:CZ:US:2018:4.US.3116.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3116/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Vendulky Špíškové, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 10 Ads 160/2017-32, Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, č. j. 1 Ad 13/2016-20, a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 2. 2016, č. j. 565 924 0004/315-MMI, a ze dne 11. 11. 2015, č. j. X, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 8. 2. 2016, č. j. X/315-MMI, bylo změněno rozhodnutí téhož správního orgánu ze dne 11. 11. 2015, č. j. X, tak, že se stěžovatelce přiznává od 24. 9. 2015 starobní důchod 20 063 Kč měsíčně a od ledna 2016 se zvyšuje základní výměra starobního důchodu na 2 440 Kč měsíčně; celkem stěžovatelce náleží 20 103 Kč měsíčně.
Proti rozhodnutí ČSSZ podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, č. j. 1 Ad 13/2016-20, zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že starobní důchod byl stěžovatelce vyměřen ve správné výši. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 10 Ads 160/2017-32; dospěl k závěru, že ČSSZ postupovala správně, v souladu s platnou právní úpravou a městský soud nepochybil při zamítnutí stěžovatelčiny žaloby.
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze i rozhodnutím ČSSZ se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 4. 10. 2017 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem výpočtu starobního důchodu a opakuje argumentaci vznesenou před obecnými soudy. Stěžovatelka pečovala v období od 25. 3. 1992 do 24. 3. 1996 o svého novorozeného syna a zároveň si částečně přivydělávala jako osoba samostatně výdělečně činná. V důsledku aplikace právních předpisů nastala podle ní absurdní situace - stěžovatelce byl vyměřen nižší starobní důchod oproti situaci, v níž by pouze pečovala o dítě a nepracovala. Takovýto stav považuje v demokratickém právním státě za nepřípustný, neboť jsou v praxi zvýhodňovány matky, které "pouze" pečují o dítě a existuje tak odlišný přístup k pracujícím matkám před 31. 12. 1995 a od 1. 1. 1996. Přiznáním nižšího starobního důchodu bylo porušeno stěžovatelčino legitimní očekávání, neboť očekávala, že prací bude navýšen její důchod.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec. Žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Obecné soudy i ČSSZ svá rozhodnutí odůvodnily vyčerpávajícím, ústavně konformním způsobem; řádně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, které směřovaly především proti nesprávnému výpočtu výše starobního důchodu, a logicky vysvětlily důvody správnosti výpočtu provedeného ČSSZ. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uvedenou ve správní žalobě a kasační stížnosti, se kterou se již správní soudy vypořádaly. Ústavní soud není dalším článkem soustavy obecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zrušit napadená rozhodnutí by mohl jen v případě excesu ze strany správních orgánů či soudů - nic takového se v posuzované věci nestalo. Námitky stěžovatelky o rozdílném přístupu k pracujícím a nepracujícím matkám mohou být podnětem pro zákonodárce pro změnu právní úpravy; skutečnost, že stěžovatelka vykonávala činnost jako osoba samostatně výdělečně činná v období od 25. 3. 1992 do 24. 3. 1996 a zároveň pečovala o nezletilého syna, se projevila v nemožnosti upřednostnit tuto vyloučenou dobu při výpočtu jejího starobního důchodu, na což ČSSZ i správní soudy adekvátně reagovaly.
Protože nebylo zasaženo do stěžovatelčina práva vlastnit majetek ani do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, Ústavní soud stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu