ECLI:CZ:US:2018:4.US.3197.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3197/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Petra Heyduka, zastoupené JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 106/2017-28, Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017, č. j. 29 Af 24/2015-67, a rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 24. 2. 2015, č. j. 4346-5/2015-900000-304.1, Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 29. 8. 2014, č. j. 109602-8/2014-530000-11 - platební výměr č. 9140304412, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Jihomoravský kraj jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 3. 10. 2011 celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží (tabák cigaretový balený, okamžitá spotřeba, nepřesahující 500 g / 168 kg, země původu Jordánsko) do režimu volného oběhu. Celní úřad propustil zboží do volného oběhu a vyměřil celní dluh 103 020 Kč (dovozní clo 70 224 Kč a DPH 32 796 Kč). Dne 24. 10. 2011 požádal stěžovatel o dodatečné přiznání preferenčních sazebních opatření a vrácení vyměřeného cla i DPH; k žádosti předložil dodatečně vystavené průvodní osvědčení o původu zboží EUR.1 ze dne 5. 10. 2011, č. 0171668. Celní úřad zaslal toto průvodní osvědčení celním orgánům Jordánska k verifikaci, neboť měl pochybnosti o jeho pravosti. Během následujících deseti měsíců neobdržel celní úřad od jordánských celních orgánů žádnou odpověď, a proto vydal dne 13. 3. 2013 rozhodnutí o dodatečném přiznání preferenčních sazebních opatření a vrácení cla 84 268 Kč; rozhodl tak na základě faktury č. 9/17.9.2011, která obsahovala prohlášení o preferenčním původu dovezeného zboží v Jordánsku.
Dne 24. 4. 2013 byl celnímu úřadu doručen výsledek verifikace osvědčení EUR.1 od jordánských celních orgánů, ve kterém bylo uvedeno, že zboží nemá původ v Jordánsku a osvědčení EUR.1 není pravé. V reakci na tuto skutečnost zahájil celní úřad řízení o přezkoumání celního prohlášení a dodatečném vyměření cla, DPH a penále, jehož výsledkem bylo rozhodnutí ze dne ze dne 29. 8. 2014, č. j. 109602-8/2014-530000-11. Ke stěžovatelově odvolání změnilo Generální ředitelství cel rozhodnutí celního úřadu na rozhodnutí o obnovení celního dluhu 103 020 Kč.
Stěžovatelovu žalobu zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne ze dne 12. 4. 2017, č. j. 29 Af 24/2015-67. Krajský soud dospěl k závěru, že z vyjádření jordánských celních orgánů vyplynuly dvě skutečnosti - průvodní osvědčení EUR.1 není pravé a zboží není jordánského původu a česká celní správa musela z vyjádření jordánských celních orgánů vycházet; uvedená zjištění vyvrátila prohlášení uvedené na faktuře. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 106/2017-28; k tomu zejména uvedl, že jordánské celní úřady vedle pravosti osvědčení EUR.1 popřely také preferenční původ zboží v Jordánsku. K obnově celního dluhu nevedl závěr o zpochybnění pravosti osvědčení, ale zpochybnění preferenčního původu zboží. Nevznikla tak pochybnost o výkladu příslušné právní úpravy, která by zakládala podmínky k předložení předběžné otázky podle č. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Proti rozsudkům správních soudů, rozhodnutím Generálního ředitelství cel a celního úřadu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 12. 10. 2017 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svých ústavně zaručených práv - vlastnit majetek, práva na zjištění skutkového stavu věci, věcné a právní posouzení skutkového stavu věci, práva být slyšen, na zákonného soudce a na práci podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel zejména tvrdí, že celní úřad i správní soudy nesprávně aplikovaly právo EU, neboť měly zohlednit, že stěžovatel byl po celou dobu dovozu zboží v dobré víře ohledně jeho původu a správnosti certifikátu původu zboží EUR.1. Stěžovatel neměl žádnou rozumnou možnost, jak ověřit původ zboží v Jordánsku či pravost a správnost vydaného osvědčení o původu zboží. Veškeré indicie nasvědčovaly tomu, že zboží pochází z Jordánska - proto měl být uplatněn výjimečný postup celního úřadu pro přiznání preferenčního přístupu k dovezenému zboží, a to i navzdory problémům s verifikací osvědčení o původu zboží. Přístup celních úřadů a správních soudů byl podle stěžovatele formalistický. Dále stěžovatel uvedl, že odpověď jordánských celních úřadů je nepřezkoumatelná, neboť obsahuje pouze dvě věty, a naopak neobsahuje popis postupu při zjišťování původu zboží ani důvody, které vedly jordánské celní orgány k danému závěru. Stěžovatel rovněž namítl, že správní soudy měly vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně výkladu čl. 20 a čl. 31 odst. 6 Protokolu č. 3 Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Jordánským hášimovským královstvím na straně druhé (dále jen "Evropsko-středomořská dohoda").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti. Žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní - není naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 1710/11). Žádný exces nebo libovůle, pro které by Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, nebyly v posuzované věci zjištěny.
Správní soudy i orgány celní správy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem; řádně se vypořádaly s námitkami stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti a nedostatečnosti vyjádření jordánských celních orgánů, předložení faktury s prohlášením o preferenčním původu zboží, která by měla stačit pro přiznání preferenčních sazebních opatření, nebo ohledně interpretace Evropsko-středomořské dohody. Ústavní soud dospěl k závěru, že se celní orgány i správní soudy vypořádaly rovněž s argumentací, na které stěžovatel založil svoji ústavní stížnost, neboť opakuje námitky vznesené již v předcházejících řízeních. Nejvyšší správní soud pak adekvátně reagoval na stěžovatelovu námitku týkající se položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie.
V posuzované věci bylo pro obnovení celního dluhu klíčové, že jordánské celní orgány ve svém stanovisku výslovně uvedly, že zboží nepochází z Jordánska a rovněž předložené osvědčení o preferenčním původu zboží není pravé. Ustanovení čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3 Evropsko-středomořské dohody jasně reguluje, že preferenční původ zboží lze prokázat osvědčením EUR.1, osvědčením EUR-MED nebo, v případech uvedených v čl. 22 odst. 1, prohlášením o preferenčním původu zboží, které je součástí faktury, dodacího listu nebo jiného obchodního dokladu - jde tedy o alternativní možnosti. Pravdivost prohlášení o preferenčním původu dovezeného zboží, které bylo obsaženo ve faktuře č. 9/17.9.2011, bylo následně vyvráceno vyjádřením jordánských celních úřadů - z tohoto důvodu celní úřad oprávněně obnovil celní dluh. Nebylo rovněž nutné pokládat předběžnou otázku ohledně výkladu čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3 Evropsko-středomořské dohody k Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť stěžovatelem nadnesená otázka nebyla v posuzované věci relevantní.
Námitky ohledně nezohlednění dobré víry nemohou být v této věci úspěšné, neboť rizika spojená s obchodními transakcemi nesou jednotliví obchodníci; odpovědnost v tomto případě nelze přenášet na stát nebo jeho orgány celní správy. Námitce nepřezkoumatelnosti stanoviska jordánských celních orgánů nelze přisvědčit. Z právní úpravy Protokolu č. 3 Evropsko-středomořské dohody plyne povinnost, aby dožádané orgány vývozního státu ve vyjádření uvedly pouze to, zda je přezkoumávané osvědčení pravé a zda má zboží preferenční původ v zemích Společenství (viz čl. 33 odst. 5). Uvedené informace byly obsaženy ve vyjádření jordánských celních orgánů, které tak dostály stanoveným obsahovým povinnostem ve vyjádření, a proto nebylo namístě postupovat podle čl. 31 odst. 6 Protokolu č. 3 Evropsko-středomořské předkládat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně výkladu i tohoto ustanovení.
Do stěžovatelových ústavních práv nebylo postupem správních orgánů celní správy ani správních soudů zasaženo; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu