ECLI:CZ:US:2018:4.US.3200.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3200/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, adresa pro doručování: Sekce právní Ministerstva obrany, Odbor vymáhání pohledávek, nám. Svobody 471, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017 č. j. 29 Cdo 4564/2015-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy, dále v čl. 4 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 11. 2013 č. j. 14 C 132/2012-40 uložil žalované České republice - Ministerstvu obrany (dále jen "stěžovatelka") zaplatit insolvenční správkyni (dále jen "žalobkyně") dlužníka částku 148 342 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 21. 5. 2012 do zaplacení. Soud konstatoval, že Krajský soud v Ostravě unesením ze dne 26. 10. 2010 č. j. KSOS 38 INS 4519/2010-A-19 zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalobkyni insolvenční správkyní; citované usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 26. 10. 2010. Stěžovatelka vyplatila dlužníku v období od listopadu 2010 do dubna 2012 na starobním důchodu částku 317 896 Kč, když nepostižitelná částka z vyplaceného důchodu činila 169 554 Kč. Rozdíl mezi vyplaceným starobním důchodem a nepostižitelnou částkou (tj. částku 148 342 Kč) stěžovatelka však ani po výzvě žalobkyně do majetkové podstaty neuhradila. Obvodní soud, který vycházel z §207 odst. 2, §102 a §139 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/2006 Sb."), uzavřel s tím, že od nástupu účinků prohlášení konkursu dne 26. 10. 2010 byla stěžovatelka povinna vyplácet starobní důchod po odečtení nezabavitelné částky do majetkové podstaty dlužníka k rukám žalobkyně. K námitce stěžovatelky, že nebyla insolvenčním soudem informována o prohlášení konkursu, soud uvedl, že její povinnost platit důchod do majetkové podstaty vznikla ze zákona.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2015 č. j. 53 Co 30/2015-108 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Navíc dodal, že stěžovatelka se vyplacením vymáhané částky dlužníkovi nezbavila povinnosti zaplatit tuto částku do majetkové podstaty dlužníka. Stěžovatelka, která nesplnila svou zákonnou povinnost, se při náležité péči mohla rozhodné skutečnosti dozvědět z uveřejněného rozhodnutí insolvenčního soudu.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Nejprve připomněl, že s přihlédnutím k době vzniku nároku na dávky důchodového pojištění, které jsou předmětem řízení, je pro právní posouzení rozhodný zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ke stěžovatelkou předložené otázce, zda je její povinností jako orgánu sociálního zabezpečení vyplácet starobní důchod dlužníka do majetkové podstaty dlužníka k rukám žalobkyně a případně od jakého okamžiku tato povinnost vzniká, v prvé řadě poukázal na vlastní judikaturu (rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 35/2010, 29 NSČR 41/2015, 29 NSČR 3/2013, 29 NSČR 11/2012). Zdůraznil, že ve vztahu k osobám, které v době zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku nebyly účastníky insolvenčního řízení, se jeho zveřejněním plní oznamovací povinnost insolvenčního soudu ve smyslu §421 odst. 1 písm. a) ve spojení s §71 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelka se o prohlášení konkursu měla a mohla dovědět jako věřitel či každá jiná osoba, která má závazek vůči dlužníku, z insolvenčního rejstříku, když navíc v řízení nevyšla najevo žádná okolnost, která by jí v tom bránila. Výjimka uvedená v §249 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. se na stěžovatelku nevztahuje, neboť se o prohlášení konkursu objektivně mohla dozvědět (z insolvenčního rejstříku); soud odmítl také tvrzení o rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že v poměrech souzené věci je v zásadě nadbytečné zabývat se řešením druhé předložené otázky, zda měl insolvenční soud povinnost doručit stěžovatelce zvlášť vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení (usnesení o zjištění úpadku), neboť i kdyby insolvenční soud tuto povinnost měl, nemělo by její nesplnění vliv na právo žalobkyně požadovat dlužnou částku po stěžovatelce. Konstatoval, že plátce důchodu je od zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku povinen plnit dávky důchodového pojištění do majetkové podstaty příjemce důchodu k rukám insolvenčního správce bez ohledu na to, zda mu byla zvlášť doručena vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, usnesení o zjištění úpadku či zda byl insolvenčním správcem nebo dlužníkem k tomuto vyzván, eventuálně na tuto povinnost upozorněn. Dovolací soud také "v zájmu předejití sporu o výklad" §102 a §139 zákona č. 182/2006 Sb. podrobněji poukázal na účel úpravy, který se podává již z důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, poukázala na to, že nevystupuje v souzené věci vrchnostensky, ale jako oprávněná osoba splňuje podmínku uvedenou v §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") k podání ústavní stížnosti. Zdůraznila, že v případě §102 (vyrozumění o zahájení insolvenčního řízení) i §139 (oznámení o vydání rozhodnutí o úpadku) zákona č. 182/2006 Sb. je stanoven okruh subjektů, které je věcně příslušný insolvenční soud povinen informovat o uvedených krocích, a to nad rámec obecné publicity zajišťované v insolvenčním řízení zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Stěžovatelka se domnívá, že v ústavní rovině by mělo být rovnítko mezi okresní správou sociálního zabezpečení a orgány sociálního zabezpečení Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra, k čemuž by se mělo dojít výkladem zákona a naplnit tak požadavek na informování státu o dlužníkově insolvenci. Stěžovatelka se navíc domnívá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jejím tvrzením, že splnila podmínku stanovenou v §249 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. a má za to, že jí byla uložena povinnost, jež nemá oporu v zákoně, ale v rozsudku ("žalovaná se své zákonné povinnosti nezbavila a musí ji splnit na základě tohoto rozsudku"). Stěžovatelka konečně uvedla, že přijetím zákona č. 64/2017 Sb., kterým se mimo jiné s účinností od 1. 7. 2017, tj. ještě před přijetím napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, změnil v §102 v odst. 1 i v §139 v odst. 1 zákona č. 82/2006 Sb. text pod jejich písmeny "d) okresní správa sociálního zabezpečení" na text pod písmeny "d) příslušný orgán sociálního zabezpečení", čímž byla odstraněna stěžovatelkou tvrzená "nerovnost všech subjektů provádějících sociální zabezpečení".
IV
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, včetně aktivní legitimace stěžovatelky (organizační složky státu).
Definičním znakem ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Ačkoliv stát obecně není považován za nositele všech základních práv a svobod, jsou mu v některých věcech určitá základní práva přiznávána, a to především právo na spravedlivý proces, jakož i právo na ochranu vlastnictví. Jak již dříve Ústavní soud konstatoval, stát může být nositelem základních práv a svobod pouze tehdy, když nevystupuje v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci (viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99); k předmětné otázce lze připomenout také již ustálenou judikaturu Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 367/03, II. ÚS 22/06, IV. ÚS 1343/10, I. ÚS 3758/11, III. ÚS 1255/13, I. ÚS 3414/13). Ústavní soud proto také v souzené věci konstatuje, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozsudku a také předcházejících rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že v prvé řadě nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud správně vycházel ze zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a současně také fakt, že stěžovatelka naprosto pomíjí zásadní argumentaci dovolacího soudu k předložené otázce o její povinnosti vyplácet starobní důchod dlužníka do majetkové podstaty dlužníka k rukám žalobkyně. Ústavní stížnost totiž argumentačně především polemizuje s obsahem druhé (a jen in eventum a pro vysvětlení dovolacím soudem podané) části odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud nemá odůvodnění dovolacího soudu - týkajícího se stěžovatelčiny povinnosti vyplácet starobní důchod dlužníka do majetkové podstaty dlužníka k rukám žalobkyně - co vytknout. Jeho argumentaci, která se navíc opírá o dostatečně známou judikaturu, Ústavní soud považuje za logickou a přesvědčivou, tedy i z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.
Ústavní soud nesdílí úsudek stěžovatelky týkající se uložení povinnosti (jen) na základě rozsudku, neboť se z její strany jedná o účelovou intepretaci části odvodnění napadeného rozhodnutí ("žalovaná se své zákonné povinnosti nezbavila a musí ji splnit na základě tohoto rozsudku"), z něhož zcela jasně a zřetelně vyplývá předpoklad zákonem stanovené povinnosti, jak mimo jiné uvedl již Obvodní soud pro Prahu 1. Nelze souhlasit ani s tím, že by se Nejvyšší soud nevypořádal s jejím tvrzením o splnění podmínky stanovené v §249 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., neboť se této otázce (jak výše vidno) argumentačně věnoval a vysvětlil důvody.
Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani argumentaci týkající se okruhu subjektů stanovených v §102 a §139 zákona č. 182/2006 Sb. s důsledky pro souzenou věc, neboť civilní soudy vycházely z již zmíněného rozhodného znění zákona č. 182/2006 Sb. a současně připomněly důvody je k tomu vedoucí. Na tom ostatně nic nemění ani stěžovatelkou zmíněná změna ustanovení §109 odst. 1 písm. d) a §139 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb. provedená zákonem č. 64/2017 Sb., což Nejvyšší soud v rozhodnutí reflektoval.
Ústavní soud konstatuje, že postup civilních soudů nelze považovat za porušení stěžovatelčiných základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona. Nesouhlas, resp. polemika stěžovatelky se závěry zastávanými Nejvyšším soudem nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jejích základních práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu