ECLI:CZ:US:2018:4.US.3211.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3211/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Mária D'Inca Levis, zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem advokátní kanceláře Schulmann & Stachová, se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2017 č. j. 19 Co 263/2017-233 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. června 2017 č. j. 24 C 219/2013-209, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a Edoarda D'Inca Levise, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Mária D'Inca Levis (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2017, napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na soudní a jinou právní ochranu, zejména do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen obvodní soud") probíhá pod sp. zn. 24 C 219/2013 spor o vypořádání společného jmění po rozvodu manželství žalobkyně a jejího bývalého manžela Edoarda D'Inca Levise (dále rovněž "žalovaný"). Žalobkyně navrhla, aby obvodní soud formou předběžného opatření nařídil žalovanému povinnost zdržet se dispozičních úkonů týkajících se jeho podílů ve společnostech: 1) PRAGUE INVESTMENT GROUP, s. r. o., IČ: 261 22 294 2) ITALIAN TRADE CENTER s. r. o., IČ: 006 76 772 a dále aby společnosti ad 1) byla uložena povinnost zdržet se všech dispozičních úkonů týkajících se celkem tří jednotek, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy čp. X1 a příslušného pozemku v kat. území Staré Město, obec P., zapsaných na LV č. X2, jakož i další jednotky, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku v kat. území Vinohrady, obec P., zapsaných na LV č. X3.
Obvodní soud usnesením ze dne 21. června 2017 č. j. 24 C 219/2013-209 návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 3. srpna 2017 č. j. 19 Co 263/2017-233 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. a §74 a násl. o. s. ř. dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat mimořádné skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí za situace, kdy nemá k dispozici exekuční titul. Tvrzení žalobkyně nepodporují ani její další námitky, že žalovaný převedl své obchodní podíly ve společnostech 037 GUARDIAN s. r. o., IČ: 256 73 866, a Italian Investment Group, s. r. o., IČ: 264 52 049, na třetí osobu, neboť se jedná o záležitost, která se udála před dvěma lety, nejde tedy o aktuální situaci. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně i ohledně návrhu žalobkyně ve vztahu ke společnosti ad 1) s tím, že jde o zcela nepřiměřený požadavek, který by v konečném důsledku zablokoval podnikání této společnosti, a to přesto, že žalovaný v ní vystupuje jako jednatel a menšinový (10%) společník.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že od roku 2013 probíhá před soudem prvního stupně spor o vypořádání společného jmění, v němž stěžovatelka na vypořádání svého podílu požaduje vyplacení částky 17 500 000,- Kč. V únoru roku 2017 byl zpracován znalecký posudek na určení hodnoty obchodních podílů žalovaného v tuzemských společnostech. Na základě inzerátů a vyjádření žalovaného prý stěžovatelka "pojala podezření z reálného ohrožení výkonu rozhodnutí" a navrhla, aby předběžným opatřením byly dispozice žalovaného s majetkem dotčených (jím údajně ovládaných) společností omezeny.
Podle názoru stěžovatelky soud prvního stupně pochybil, jestliže označil vyjádření žalovaného za zcela běžný projev rozvedeného manžela, ze kterého nelze dovozovat, že by skutečně měl v úmyslu podíly ve zmíněných obchodních společnostech prodat či převést na třetí osobu.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že při intepretaci a aplikaci právních předpisů nelze "pomíjet jejich smysl a účel", neboť v opačném případě může dojít k porušení některých z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku intepretace, jež je v příkrém rozporu s principem spravedlnosti, což vede k dotčení na základním právu a svobodě.
Přepjatý formalismus shledává stěžovatelka v závěru soudu, že nebyla prokázána obava z ohrožení výkonu rozhodnutí, a to přesto, že prý žalovaný zbavením se svého majetku stěžovatelce pohrozil a k tomu směřují i další jeho kroky, které činí ohledně majetku tím, že nabízí k prodeji nemovitý majetek ve vlastnictví dotčených obchodních společností. Nevyhověním návrhu prý ze strany obou soudů došlo i k porušení zásady rovnosti stran, neboť nebylo žádným způsobem ochráněno její právo na spravedlivé vypořádání společného jmění. V souvislosti s judikaturou Ústavního soudu, která se týká nařízení předběžného opatření, stěžovatelka zmiňuje usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 2713/07 a ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 163/09 (obě dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz). Podle názoru stěžovatelky oba soudy v podstatě odmítly poskytnout ochranu jejím oprávněným zájmům.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánů veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). V posuzovaném případě žádné takové vady shledány nebyly.
Z obecného hlediska lze v souvislosti s rozhodováním Ústavního soudu o rozhodnutích o nařízení předběžného opatření konstatovat, že tato rozhodnutí jsou ze strany Ústavního soudu podrobována jeho přezkumu jen s určitým omezením a při vědomí toho, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností nezasahují konečným způsobem. Podstatou takového přezkumu Ústavním soudem může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je v zásadě věcí obecných soudů (shodně např. usnesení ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 3061/07, ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 2713/07, resp. ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1681/12). Ústavní soud se v takovém případě omezuje (zpravidla) na zkoumání, jestli rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a jestli není projevem svévole rozhodujícího soudu. Podle zjištění Ústavního soudu napadená rozhodnutí výše uvedeným požadavkům vyhovují.
Důvody, o které opřel soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí, jsou logicky a srozumitelně vyloženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož závěry převzal (a doplnil) v potvrzujícím rozhodnutí jako správné i odvolací soud. Ústavní soud nemá, co by rozhodnutím obecných soudů v posuzovaném případě vytknul.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod se odchýlit od ustálené judikatury Ústavního soudu v otázce přezkoumání rozhodování soudů o (ne)nařízení předběžného opatření. Poukaz stěžovatelky na výše uvedená usnesení Ústavního soudu není na nyní projednávanou věc případný, neboť tato rozhodnutí vycházejí ze skutkově zcela odlišné situace.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními základní právo stěžovatelky, jehož se v ústavní stížnosti dovolává, porušeno nebylo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu