ECLI:CZ:US:2018:4.US.3215.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3215/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Mgr. Jakuba Jirana, zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2018, č. j. 9 As 134/2017-42, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 11 A 210/2015-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Národního bezpečnostního úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Národní bezpečnostního úřadu (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 24. 7. 2015, č. j. 77764/2015-NBÚ/P, bylo stěžovateli zrušeno osvědčení fyzické osoby č. NBÚ-088753 pro stupeň "Tajné". Důvodem bylo zjištění, že stěžovatel nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle §12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v rozhodném znění (dále jen "zákon o ochraně utajovaných informací"); u stěžovatele bylo shledáno bezpečnostní riziko podle §14 odst. 3 písm. d) téhož zákona, neboť v letech 2012 a 2013 při působení na Ministerstvu obrany sděloval interní informace neoprávněným osobám. Kvůli zájmu na ochraně utajovaných informací postoupených zpravodajskou službou nebylo možné stěžovateli předložit konkrétnější informace a příslušné podklady rozhodné pro zrušení osvědčení. Stěžovatelův rozklad proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl ředitel vedlejšího účastníka rozhodnutím ze dne 9. 11. 2015, č. j. 199/2015-NBÚ/07-OP.
Stěžovatel se bránil správní žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 11 A 210/2015-49, zamítl jako nedůvodnou. Městský soud se seznámil s utajovanou částí spisu a potvrdil, že závěry vedlejšího účastníka o bezpečnostním riziku jsou ve vztahu ke stěžovateli opodstatněné. S ohledem na charakter utajovaných informací nelze stěžovateli sdělit jejich obsah ani mu umožnit nahlédnutí do utajované části spisu (viz §89 odst. 7 a §133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací).
Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 9 As 134/2017-42, neboť se ztotožnil se závěry městského soudu. Stěžovateli nebyla zpřístupněna utajovaná část spisu správně. Informace zpravodajských služeb poskytují dostatečný podklad pro závěr, že stěžovatel sděloval interní informace Ministerstva obrany neoprávněným osobám, což lze kvalifikovat jako bezpečnostní riziko vedoucí k závěru o jeho bezpečnostní nespolehlivosti.
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a zamítavému rozsudku městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 25. 9. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy, zejména namítá, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu v době jeho působení na Ministerstvu obrany v letech 2012 a 2013; ustanovení §133 zákona o ochraně utajovaných informací považuje za rozporné s čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť mu byla upřena možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Městský soud se odchýlil od vlastní ustálené rozhodovací praxe a v posuzované věci postupoval formalisticky, konkrétně odkázal na rozsudek ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 A 60/2016-44. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník, městský soud i Nejvyšší správní soud rezignovaly na ověření informací ze zpráv zpravodajských služeb jiným způsobem a pouze opřely své závěry o podklady reprodukující informace z původních zdrojů.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatel podanou ústavní stížností polemizuje se závěry obecných soudů a požaduje po Ústavním soudu, aby přezkoumal důvody, které vedly vedlejšího účastníka řízení ke zrušení stěžovatelova osvědčení na stupeň "Tajné", a obecné soudy k závěru o nedůvodnosti stěžovateli žaloby a kasační stížnosti. Tímto požadavkem však stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance správního řízení či do postavení obecného soudu - takové postavení v žádném případě Ústavní soud nemá.
Meritorně obdobnou věcí se v minulosti již Ústavní soud opakovaně zabýval (viz např. usnesení ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 3044/10). V usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2893/14, Ústavní soud zdůraznil, že "[...] osvědčení může být zrušeno rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu na základě podkladů dodaných zpravodajskými službami, s jejichž obsahem nemusí být z důvodu utajení takových informací seznámen. Jinými slovy, tvrzené bezpečnostní riziko (které bylo v nyní projednávané věci u stěžovatele shledáno jako u osoby, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky) nemusí být dle shora citovaných ustanovení zákona č. 412/2005 Sb. stěžovateli konkretizováno [...] při omezení základních práv a svobod musí stát respektovat jak formální podmínky omezení (tzn. "zákonem"), tak také podmínky materiální (tzn. podstatu a smysl základních práv). Ústavní soud má za to, že takové záruky jsou dány mimo jiné skutečností, že správní rozhodnutí musí obsahovat dostatečné odůvodnění v tom směru, nakolik to právní úprava uvedeného typu řízení dovoluje, a správní soud přezkoumává relevanci utajovaných informací, k nimž osoba, jejíž bezpečnostní způsobilost je zkoumána, nemá přístup, ze všech hledisek, které se jeví být důležitými, jak tomu bylo i v nyní projednávané věci."
V nálezu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, Ústavní soud dospěl k závěru, že "[...] při střetu uvedených dvou hodnot nelze přirozeně abstrahovat od bezpečnostních zájmů státu, které je třeba respektovat. Je totiž zřejmé, že výše definovaný státní zájem představuje zájem existenční, který legitimizuje určité omezení privátní sféry jedince; ostatně ve svém důsledku je to stát, jenž postavení jedince chrání. Jestliže Ústavní soud judikoval, že ústava moderního demokratického právního státu představuje společenskou smlouvu, založenou na minimálním hodnotovém a institucionálním konsensu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 407), lze pod tímto pojmem mimo jiné chápat jak zájem státu, tak i jím chráněných osob na jeho vlastní bezpečné existenci; k ochraně tohoto zájmu musí stát disponovat příslušnými nástroji. Jedním z nich je i oblast ochrany utajovaných skutečností."
Lze proto shrnout, že posuzování důvodnosti závěrů o bezpečnostním riziku a bezpečnostní nespolehlivosti náleží zejména Národnímu bezpečnostnímu úřadu, obecné soudy jsou v rámci následné soudní kontroly výkonu veřejné správy oprávněny přezkoumat správnost a zákonnost závěrů správních orgánů. Skutečnost, že nebyly podklady vedoucí ke zrušení osvědčení předloženy stěžovateli k nahlédnutí, nepředstavuje porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť je zde dán veřejný zájem státu na bezpečnosti, a zároveň má dotčená osoba možnost domáhat se správního i soudního přezkumu meritorního rozhodnutí o zrušení osvědčení včetně jeho utajovaných podkladů. Ke stěžovatelem odkazovanému rozsudku městského soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 A 60/2016-44, lze pouze uvést, že byl vydán až po roce ode dne vydání rozsudku, který je přezkoumáván v této věci, a nemohl proto představovat ustálenou rozhodovací praxi.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu ani městského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu