ECLI:CZ:US:2018:4.US.344.18.1
sp. zn. IV. ÚS 344/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti HORA s. r. o., se sídlem v Táboře, Tržní 274/2, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 23 Cdo 2268/2017-339, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti A. Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, B. Okresního soudu v Táboře a C. GRIV s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, U Výstaviště 486/15, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 1. 2018 obchodní společnost HORA s. r. o., (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že napadeným rozhodnutím, vydaným v řízení o zaplacení částky 349 991,41 Kč s příslušenstvím, byly porušeny články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), toto rozhodnutí zrušil, a věc vrátil Nejvyššímu soudu k novému projednání.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 23. 2. 2016 rozsudkem č. j. 24 C 172/2014-211 Okresní soud v Táboře (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se GRIV s. r. o., (dále jen "žalobkyně") domáhala po žalované zaplacení částky 349 991,41 Kč s příslušenstvím, z titulu zaplacení nedoplatku za zhotovení díla na základě Smlouvy o dílo ze dne 20. 8. 2013.
Dne 19. 7. 2016 rozsudkem č. j. 15 Co 251/2016-258 Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 24 C 172/2014-211 potvrdil jako věcně správný.
Dne 26. 7. 2016 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět.
Dne 7. 9. 2016 usnesením č. j. 24 C 172/2014-271 nalézací soud rozhodl, že nesouhlas žalované se zpětvzetím návrhu žalobkyní není důvodný (výrok I). Dále rozhodl, že jeho rozsudek ze dne 23. 2. 2016 č. j. 24 C 172/2014-211, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "odvolací soud") ze dne 19. 7. 2016 č. j. 15 Co 251/2016-258, se zrušuje, a řízení se v celém rozsahu zastavuje (výrok II); současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Dne 14. 10. 2016 usnesením č. j. 15 Co 504/2016-289 odvolací soud usnesení nalézacího soudu ze dne 7. 9. 2016 č. j. 24 C 172/2014-271 změnil tak, že zpětvzetí žaloby žalobkyní není účinné, rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 24 C 172/2014-211, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2016 č. j. 15 Co 251/2016-258, se nezrušují a řízení se nezastavuje (výrok I); dále odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Dne 25. 10. 2017 usnesením č. j. 23 Cdo 2268/2017-339 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobkyně usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 10. 2016 č. j. 15 Co 504/2016-289 ve výroku I a III zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), a dovolání směřující do výroku II usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 10. 2016 č. j. 15 Co 504/2016-289 odmítl (výrok II).
Posledně uvedené rozhodnutí dovolacího soudu je předmětem ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, dle něhož v případě nastalé procesní situace je namístě postup dle §96 odst. 2 o. s. ř., s tím, že o zpětvzetí žaloby a zastavení řízení rozhodne nalézací soud, který zároveň zruší vyhlášené či vydané rozsudky. Stěžovatelka tvrdila, že tímto postupem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Další skutečnosti uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty. V posuzovaném případě tyto podmínky věcného projednání splněny nebyly.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, čehož si je stěžovatelka vědoma, jak plyne z její ústavní stížnosti.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky jako žalované, dosud nebylo v civilním řízení pravomocně rozhodnuto a řízení bude dále probíhat před odvolacím soudem. K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv tak stěžovatelka má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj