ECLI:CZ:US:2018:4.US.3452.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3452/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. et Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, č. j. 21 Cdo 858/2017-324, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, č. j. 25 Co 4/2016-255, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Ivany Štěpánové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 11 C 66/2012-221, žalobu stěžovatele o určení, že je dědicem ze zákona a že vedlejší účastnice není dědičkou ze závěti. Nalézací soud dospěl k závěru, že nebyly dány stěžovatelem namítané důvody neplatnosti závěti, neboť zůstavitelka nesepisovala předmětnou závěť v duševní poruše, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 25 Co 4/2016-255; dospěl k závěru, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, z něhož vyplynulo, že závěť sepsanou vlastní rukou podle své svobodné vůle a po rozumné úvaze zůstavitelka pořídila ve stavu, v němž byla k takovému právnímu úkonu způsobilá. Odvolací soud zdůraznil, že obrana stěžovatele byla jen polemikou s výsledky řádného dokazování.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady usnesením ze dne 7. 8. 2017, č. j. 21 Cdo 858/2017-324, neboť stěžovatel vymezil jiný dovolací důvod, než předpokládá §241a odst. 1 o. s. ř.; dovolání totiž založil na zpochybnění skutkového stavu věci.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listiny").
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že obecné soudy neprovedly řádné dokazování, zamítly jeho důkazní návrhy jako nadbytečné, neúplně zjistily skutkový stav a dospěly k nesprávným právním závěrům; tvrdí, že v řízení vycházely soudy ze znaleckého posudku, který byl pořízen pro účely jiného řízení. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěry písmoznaleckého posudku ohledně pravosti datace závěti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Stížnost je však částečně nepřípustná podle §75 odst. 1 a částečně zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel efektivně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje - stěžovatel podal vadné dovolání.
Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků (viz nález ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08). Stěžovatel musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, může se s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud (viz např. nález ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07). V nyní souzené věci však stěžovatel podal vadné dovolání a podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků nesplnil.
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť dovolání bylo odmítnuto jako vadné v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání uvedl jiný dovolací důvod, než upravuje §241a odst. 1 o. s. ř. - vystavěl je totiž na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu. Dovolání lze ovšem podat pouze z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; je-li tomu jinak, jde o vadu ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., která činí dovolání neprojednatelným.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo dovolání správně odmítnuto. V rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat žádný zásah do ústavních práv stěžovatele a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná (k tomu blíže srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a částečně zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu