ECLI:CZ:US:2018:4.US.3599.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3599/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Soňou Kozovou, advokátkou sídlem Kvítková 124, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 6. 2016, č. j. 10 C 296/2008-999, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 8. 2016, č. j. 59 Co 282/2016-1174, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 25 Cdo 1562/2017-1203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením žalobcům - stěžovatelce a jejímu synovi (dále jen "žalobce") - nepřiznal právo na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a neustanovil jim právního zástupce. Toto usnesení k odvolání žalobců potvrdil Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že v předchozí věci byli žalobci od soudních poplatků osvobozeni a byl jim ustanoven advokát, přičemž se jejich majetkové, osobní a sociální poměry od té doby nezměnily. Obecné soudy prý dospěly ke zjištěním, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nezabývaly se ani případným částečným osvobozením. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v této souvislosti uvádí, že si je žalobce vědom toho, že by se jeho finanční situace zlepšila, našel-li by si stálé zaměstnání, nicméně jeho zdravotní stav to neumožňuje.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud především konstatuje, že se věcí stěžovatelky zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3594/17. V uvedeném řízení byla žalobcem, zastoupeným stejnou advokátkou, podána z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie identická ústavní stížnost, kterou byla napadena totožná rozhodnutí jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud o výše označené ústavní stížnosti rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 3594/17, tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.
Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.
Jak konstatoval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 3594/17, k věci samé je totiž nutno v prvé řadě uvést, že obecné soudy (zvláště soud nalézací) v napadených usneseních podrobně a přesvědčivě popsaly, z jakých důvodů požadovanému osvobození nevyhověly. K námitce stěžovatelky, že v předchozí věci byli žalobci od soudních poplatků osvobozeni a byl jim ustanoven advokát, okresní soud zcela případně konstatoval, že osvobození od soudních poplatků učiněné v minulosti automaticky neznamená, že by se jednalo o věc rozhodnutou, jelikož v čase se mění konkrétní okolnosti (ekonomický vývoj, věkový posun účastníků, navýšení důchodu žalobkyně, informace o dalších dluzích žalobců atp.). Okresní soud navíc poukázal na skutečnost, že v této věci nebylo možno vycházet ani z blíže specifikovaných rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu ve Zlíně - pobočky ve Zlíně, neboť v daném případě bylo zjištěno zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Důvod, pro který obecné soudy předmětné žádosti žalobců nevyhověly, spočíval v nevěrohodnosti jejich tvrzení, resp. v neposkytnutí potřebné součinnosti směřující k věrohodnému zjištění jejich skutečných sociálních, rodinných, výdělkových a majetkových poměrů. Oba žalobci totiž uvedli, že žijí sami, stěžovatelka má příjem jen z důchodových dávek a žalobce nemá příjmy žádné. Přitom se však jedná o matku a syna, kteří bydlí na stejné adrese a je proto nevěrohodné, že by nevedli společnou domácnost. V případě žalobce pak není vůbec zřejmé, z čeho žije, když uvádí pouze to, že nemá žádný příjem a pouze dluhy. Přitom je v produktivním věku a nemá žádné zdravotní omezení, takže má možnost opatřit si disponibilní finanční prostředky. Okolnost, že údajně trpí častým onemocněním průdušek, přitom zjevně nepředstavuje omezení, které by jej limitovalo v přístupu k zaměstnání či podnikání.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a logicky odůvodněna a proto Ústavní soud neshledal - i s ohledem na zmíněný restriktivní přístup k přezkumu rozhodnutí týkajících se nákladů řízení - žádný rozumný důvod, pro který by je měl z ústavněprávního hlediska zpochybňovat (usnesení ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 3594/17).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu