ECLI:CZ:US:2018:4.US.3614.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3614/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) nezl. Mojmíra Václava Koláře, b) Pavla Koláře, zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, č. j. 26 Cdo 5577/2016-961, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, a Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 10 C 73/2012-734, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, a dále a) Jindřišky Procházkové, b) Jindřicha Procházky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku uložil rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 10 C 73/2012-734, vedlejší účastnici a) povinnost zaplatit stěžovatelům 20 856 Kč s příslušenstvím (výrok I.); co do částky 78 144 Kč s příslušenstvím žalobu vůči ní zamítl (výrok II.). Žalobu proti vedlejšímu účastníkovi b) zamítl nalézací soud v celém rozsahu, neboť úspěšně vznesl námitku promlčení (výrok III.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. - VII.). Stěžovatelé se žalobou domáhali, aby jim vedlejší účastníci (manželé) zaplatili 99 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení, které měli na jejich úkor získat tím, že od 1. 1. 2009 do 29. 9. 2009 užívali bez právního důvodu (po zániku nájemního práva i práva bydlení) byt ve vlastnictví stěžovatelů.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, a uložil vedlejší účastnici a) povinnost zaplatit stěžovatelům pouze 14 184 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. - VIII.). Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 15. 8. 2017, č. j. 26 Cdo 5577/2016-961, především proto, že vedlejší účastníci uplatnili námitku promlčení v souladu s dobrými mravy, a tedy s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ústavní soud již o ústavnosti napadených rozhodnutí dříve rozhodl odmítavým usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3419/16, které sice nezakládá překážku věci rozsouzené podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přesto lze na ně pro stručnost odkázat, neboť v něm již byly všechny relevantní aspekty předmětné věci posouzeny.
Proti napadeným rozhodnutím se tedy stěžovatelé opakovaně brání ústavní stížností a namítají porušení jejich ústavních práv - zejména práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Dále tvrdí, že bylo zasaženo do jejich práva na legitimní očekávání a předvídatelné soudní rozhodnutí. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili obsahově totožné námitky jako v předchozím řízení u Ústavního soudu (viz výše); ve své podstatě jen polemizují s právními závěry učiněnými dovolacím soudem, věcnou ústavně právní argumentaci však k posouzení nepředkládají.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a zastoupenými advokátem podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; rovněž není nepřípustná - je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - zejména soudu dovolacího, a to ve shodném smyslu i rozsahu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Bylo povinností stěžovatelů přednést relevantní námitky, které by svědčily o porušení jejich ústavních práv, což neučinili.
Napadená rozhodnutí z ústavně právního pohledu jednoznačně obstojí - viz dřívější usnesení v této věci ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3419/16, i usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1578/17, které bylo vydáno v jiné obdobné věci stěžovatelů.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu