ECLI:CZ:US:2018:4.US.3618.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3618/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 č. j. 6 Tdo 821/ 2017-59, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2017 č. j. 8 To 58/ 2017-1894 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2017 č. j. 7 T 126/2016-1831, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že Městský soud v Brně založil odsouzení za některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu krádeže na nesprávném vyhodnocení záznamů z kamerových systémů, které byly nekvalitní a neostré. Stěžovatel poukazuje na to, že soud v této souvislosti vycházel z posouzení jeho chůze, jíž však může být podobná chůze řady dalších lidí. Trestním soudům vytýká, že k této otázce nenechaly vypracovat znalecký posudek. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že jeden ze svědků jej ztotožnil přímo v průběhu hlavního líčení, což je podle jeho názoru v příkrém rozporu s trestním řádem, neboť k účelu poznávání a ztotožňování osob slouží výhradně rekognice ve smyslu §104b trestního řádu.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že výpověď jednoho ze svědků hodnotil jako věrohodnou, přestože tento soud svědka sám nevyslechl. Vyjadřuje nesouhlas s tím, že trestní soudy považovaly za usvědčující důkaz i pachové stopy, přestože tento důkaz není věrohodný a spolehlivý. Rozporoval též důkaz založený na stopě DNA, kterou nalézací soud nijak nespecifikoval a nezabýval se ani možností přenosu DNA na místo činu jinou osobou. Odborné vyjádření týkající se ocenění odcizených a poškozených věcí považuje stěžovatel za nesprávné a odporující zákonu. Trestní soudy se podle stěžovatele v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly s jeho obhajobou a jednotlivými námitkami. Stěžovatel konečně trestním soudům vytýká i způsob vyhodnocení záznamu GPS o pohybu jím užívaných vozidel a vyhodnocení telekomunikačního provozu jeho telefonu a uvádí, že tyto důkazy nemohou sloužit jako spolehlivý důkaz o jeho vině.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
Stěžovatel v rámci svých námitek rozporoval věrohodnost jednotlivých důkazů s tím, že tyto důkazy (ať již jde o kamerové záznamy, pachové stopy, stopy DNA, záznamy GPS o pohybu vozidel či záznamy o provozu telekomunikačního provozu) nemohou být spolehlivým podkladem pro závěr o jeho vině ze spáchání dílčích skutků stíhaného pokračujícího deliktu. To by mohlo platit, pokud by trestní soudy odsouzení založily výhradně, tj. izolovaně, na některém z těchto nepřímých důkazů. Tak tomu ovšem v dané věci nebylo.
Městský soud v Brně v napadeném rozsudku konstatoval, že prokázání stěžovatelovy viny je založeno na uceleném a logickém řetězci nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu vedlo k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele ze spáchání daných útoků. Ústavní soud považuje toto konstatování za plně opodstatněné a připomíná, že kromě výše zmíněných důkazů, které se stěžovatel snaží jednotlivě rozporovat, vycházel nalézací soud také z dalších důkazů, ať již šlo o výslechy svědků či o odcizené věci nalezené u stěžovatele při domovní prohlídce (srov. č. l. 18 napadeného rozsudku). Nelze navíc přehlédnout, že Městský soud v Brně obžalovaného zároveň zprostil obžaloby pro celou řadu dalších dílčích útoků, kdy konstatoval, že spáchání těchto činů stěžovatelem nebylo spolehlivě prokázáno dostatečným množstvím nepřímých důkazů; soud odvolací pak tento závěr potvrdil, když zamítl odvolání státního zástupce. I z toho je patrné, že trestní soudy skutečně důsledně aplikovaly pravidla o prokazování viny na základě nepřímých důkazů a že respektovaly princip in dubio pro reo.
Jestliže stěžovatel Městskému soudu v Brně vytýká, že záznamy z kamerových systémů vyhodnotil jako usvědčující důkaz, přestože byly nezřetelné a neostré, Ústavní soud znovu připomíná, že bylo právem i povinností trestních soudů také tento důkaz hodnotit volně, podle svého uvážení. Kritérium pro vyhodnocení takových záznamů spočívající v charakteristice chůze je přitom zcela legitimní, zvláště když soud v průběhu hlavního líčení mohl chůzi stěžovatele přímo vnímat. Pokud měl stěžovatel za to, že k vyhodnocení shody, resp. podobnosti chůze je třeba vypracovat znalecký posudek, nic mu nebránilo, aby takový znalecký posudek opatřil nebo jeho provedení alespoň navrhl.
Ústavní soud dále nemůže se stěžovatelem souhlasit, že ztotožnění provedené svědkem přímo v průběhu hlavního líčení (neboli tzv. agnoskace) je v rozporu s trestním řádem. Odkázat lze zejména na usnesení sp. zn. II. ÚS 2/03, v němž Ústavní soud agnoskaci akceptoval jako další způsob ztotožnění osoby (či věci) v trestním řízení, byť v trestním řádu výslovně neupravený, kdy je poznávající osobě za účelem identifikace ukázána jen jedna osoba (či věc). V usnesení sp. zn. III. ÚS 542/05 Ústavní soud přiznal tomuto postupu určitou důkazní sílu, zvláště když šlo v kontextu důkazní situace pouze o jeden ze vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů (obdobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3569/13). Totožná situace nastala i v nyní posuzovaném případě, kdy svědectví spojené s agnoskací toliko doplňovalo sérii dalších usvědčujících důkazů.
Relevanci Ústavní soud nemohl přiznat ani námitkám směřujícím proti dalším důkazům. Pokud jde o odborné vyjádření týkající se ohodnocení odcizených a poškozených věcí, z napadeného rozsudku (č. l. 16-17) je zřejmé, že znalkyně, která odborné vyjádření vypracovala, velmi podrobně a uspokojivě při své výpovědi vysvětlila metodiku používanou při oceňování jednotlivých věcí. Ve vztahu k pachovým stopám pak Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu (srov. zejména nálezy sp. zn. IV. ÚS 1098/15, II. ÚS 4266/16 a II. ÚS 3307/14), z níž jasně vyplývá, že pachové stopy lze považovat za přípustný nepřímý a podpůrný důkaz, resp. že obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou Ústavní soud nezpochybňuje. Je třeba zopakovat, že pachová stopa netvořila v posuzované věci výhradní usvědčující důkaz, ale byla jedním ze sady nepřímých a korespondujících důkazů.
Ústavní soud konečně nemůže dát stěžovateli za pravdu, že se trestní soudy nevypořádaly s jeho námitkami. Již nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (č. l. 18) reagoval na námitky obhajoby, dostatečně se s nimi vypořádal i odvolací soud (srov. č. l. 16-17) a Nejvyšší soud (srov. č. l. 13-14). Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu lze ještě dodat, že Nejvyšší soud nehodnotil věrohodnost výslechu jednoho ze svědků, jak uvádí stěžovatel, ale pouze citoval část odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, v níž bylo toto hodnocení obsaženo (srov. č. l. 13 usnesení Nejvyššího soudu).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu