ECLI:CZ:US:2018:4.US.3645.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3645/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Josefa Ryse, zastoupeného Mgr. Ivo Chmelařem, advokátem se sídlem Dlouhá 11, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3573/2017-570, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2017 č. j. 17 Co 5/2012-530 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 2. 2011 č. j. 13 C 246/94-257, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2011 č. j. 13 C 246/94-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Litoměřicích napadeným rozsudkem ve věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalované obci Brozany nad Ohří (dále jen "žalovaná") o neplatnosti výpovědi a zaplacení částky 302 200 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 102 005 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí (výrok II.). Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 9 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně jdoucím od 12. 12. 1993 do zaplacení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 9 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně jdoucím od 12. 12. 1993 do zaplacení (výrok I.), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 176 977 Kč, úroků z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 144 264 Kč od 12. 12. 1993 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 23 582 Kč od 10. 2. 1994 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 9 131 Kč od 8. 3. 1994 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.). Odvolací soud v prvé řadě odmítl řadu stěžovatelem předložených námitek procesního charakteru. Ve vztahu k meritu souzené věci uzavřel s tím, že částka 9 720 Kč představuje výši úplaty stěžovatele za činnosti provedené ve prospěch žalované v souvislosti se stavbou v rozhodném období; žalovaná, která se ocitla s placením předmětné částky v prodlení, je povinna platit též úroky z prodlení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl (výrok I.) a rozsudek krajského soudu ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Dovolací soud v prvé řadě posuzoval přípustnost dovolání stěžovatele podaného do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu a poukázal na to, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a 28 Cdo 1649/2014). Dovolání stěžovatele je proto v této části subjektivně nepřípustné, neboť prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Obdobně dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele podané proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu trpí vadou, pro níž nelze v řízení pokračovat. Nejvyšší soud poukázal na vlastní rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ve kterém judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, přičemž požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která je v podstatné části obsahově shodná s jeho ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1880/13 dne 14. 6. 2013 vůči dřívějším rozhodnutím civilních soudů, a o níž Ústavní soud odmítavým usnesením rozhodl dne 21. 11. 2013. Stěžovatel poukazuje na délku řízení a na nakládání se spisem, uvádí, že civilní soudy neberou v potaz jeho argumentaci, a to především ve vztahu k mandátní smlouvě a k zastupování obce a také se domnívá, že se odvolací soud ve vztahu k dokazování neřídil právním názorem Nejvyššího soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především uvádí, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud také připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny; ústavní stížnost proto považuje v této části za zjevně neopodstatněnou.
Z citovaného stanoviska Ústavního soudu také vyplývá, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudkům Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud musí konečně poukázat na to, že v souzené věci byla ústavní stížnost podána také proti výrokové části II. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl rozsudek krajského soudu ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, tj. řízení v této věci neskončilo. Z petitu ústavní stížnosti je tedy zřejmé, že stěžovatel napadá takové rozhodnutí dovolacího soudu, které není rozhodnutím konečným a ústavní stížnost není proto ani v této části přípustná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu